Víkend běžel velmi rychle. Nasedly jsme do autobusu a jeli domů.

V autobuse bylo hodně lidí, protože všichni se do města vraceli začátkem pracovního týdne.

Měly jsme štěstí, že zdvořilý kluk souhlasil vzdát svého sedadla u okna. Jeli jsme, a pak moje dcera sedla mi na klína a hlasitě tak, jak děti umějí, ptá se:

Mami, mami, pamatuješ si, jak jsi si prala kalhotky, když jsme byli u babičky? Pak visela kalhotky na provázku na dvoře. A jak jezdíš bez kalhotek?

Zatímco se na to dcera ptala, ošívala se mi na klíně a pořád se mi snažila nahlédnout pod sukni. A jsem si před odjezdem vyprala trička a spodní prádlo. A pověsila na dvůr, aby vše rychle vyschlo.

Musím však celému autobusu říct, že co mám víc než jeden pár kalhotek?

Po otázce dcery se lidé v autobuse nedokázali ubránit úsměvu a já se styděla.

Samozřejmě jsem měla kalhotky na správném místě, ale nechtěla jsem to ukázat davu cizích lidí.
Styděla jsem se jít mezi lidi, kteří všechno slyšeli. Dcera se dál ptala:

- Zapomněla jsi kalhotky? Že jo? Ale ty jsi je vyprala!

Když jsem přišla domů, musela jsem Lise ukázat, že spodní prádlo jsou na mně, a teprve pak se dítě uklidnilo.

Zdroj: optim1stka.ru