"Dá se začít život ve věku 50 let od nuly": můž šel prýč, byt není

Ve věku téměř 50 let zůstal jsem sama. Byla jsem vdaná více než 25 let, máme dospělého syna.

Byla jsem šťastná? V žádném případě nemůžu dát přesnou odpověď, bylo to jakkoli, jak hádky, tak i vášnivé usmíření. Někdy mi připadalo, že jsem šťastná, s největší pravděpodobností to tak bylo, protože jsi rychle zvykášsi na něco dobréhoa od špatného i nepamatuješ si nic zvláštního. Bylo to hladcé a je to asi dobré.

Všechno to začalo tím, že můj manžel našel dobrou práci, s dobrým platem, ale jedinou nevýhodou byly časté služební cesty.Samozřejmě jsem s nimi nebyla moc šťastná, ale potřebovali jsme peníze, takže jsem byla zticha.Plánovali jsme si koupit byt pro našeho syna, právě se oženil a pronajímal si dům se svou manželkou.

A já jsem jako hlupačkana nic jsem se nedomýšlela. Můj manžel se jednou vrátil ze služební cesty a řekl:

– Andulko, musím ti něco říct. Posaďse a poslouchejmě. Mám jinou ženu, ale to neznamená, že jsem ji schválně hledal.Ne, nechtěl jsem, i když s námi všechno začalo, nechtěl jsem tě opustit.Čekal jsem, až se to nějak vyřeší, nebylo to poprvé, tak jsem si myslel, že všechno skončí jako obvykle – to prostě zmizí. Tentokrát je všechno jinak.

Jmenuje se Veronika a čekáode mě dítě, je těhotná již šestým týdnem.Víš, už není mladá a nemá vůbec děti, a přesto rozhodla, že chce porodit, ať už k ní odejdu nebo ne.A nemůžu ji opustit, navíc protože je to moje dítě. Náš syn je již dospělý, ale neopustím ho taky, budu pomáhat tolik, kolik bude potřeba. Odpusť mi a zkusmi porozumět.

Seděla jsem beze slova. Dlouho. Snažila jsem se si uvědomit, položit hlavu na to, že celý můj život byl v tu chvíli rozdělen na dvě části. Můj nejbližší, nejdražší člověk, se kterým jsme žili čtvrt století, mě prostě zradil.

– Poslouchej, jak často jsi zrazoval? Nevím, proč se na to ptám, ale odpověď je pro mě důležitá.

Manžel mlčel a neodvážil se zvednout oči.

– Všemu rozumím, neobtěžuj se. Jaké jsou vaše budoucí plány, kde budete žít s matkou svého nenarozeného dítěte? Rozuměla jsem, že se ptám na nějaké nesmysly, ale pouze rozhovor pomáhal omezit počáteční záchvat hněvu.

– Myslím, že zůstanu v tom městě. Věrča našla mi novou práci s dobrým platem a pozicí. Možná radši půjdu sbírat věci, jinak na mě čeká, bojí se, ale nesmí. A zapomněl jsem na jednou věc, zavolal jsem své matce a jsem se také přiznal. Obecně platí, že byt, ve kterém jsme žijeme...

To byla poslední rána, silnější než rozchod se svým manželem. Faktem je, že byt, ve kterém jsme žili, patřil jeho matce. Svého času opustila svého manžela pro mladého milence, a proto, jakmile se její syn oženil, poskytla mu byt. Možná se cítila provinile, protože její syn vyrostl bez otce, takže jakmile uspořádal svůj život, rozhodla se také držet krok.

Švagrová oficiálně zaregistrovala manželství se svým novým milencem, ale byt byl stále na ní. Samozřejmě, že nedostala jsem tady místo pobytu. Moje trvalé bydliště bylo v bytě mých rodičů, ale v současné době tam žije moje sestra a její rodina, mimochodem nedávno narodila se dvě děti.

Proto, oslavit své padesáté narozeniny v jiné rodině s cizími lidmi ve stejné místnosti, to byla poslední věc,kterou jsem chtěla od života.

Tento den tedy celý život zmarnil, protože ještě před hodinou jsem byla šťastná vdaná žena a teď jsem se cítila jako zatoulaný pes. V tuto chvíli neměla jsem ani rodinu ani bydlení.

Ale ani ne uplynul měsíc, pronajala jsem si malý byt a šla jsem do práce k jinému zaměstnavateli. V předchozí práci bylo již nesnesitelné poslouchat soucit kolegů. Třeba v 50 život teprve začíná?