Všechny kamarádky jsou už dávno vdané a některé už vícekrát, všechny mají děti. A já jsem mezi nimi bílá vrána. A kdybych aspoň měla kariéru, tak ne. Jsem, bohužel, obyčejná žena. Ale s muži jsem nikdy neměla štěstí.
U Alexandra jsem nechtěla žít, přesněji ne u něj, ale u jeho matky, kde navíc byla ještě sestra a její dvě děti. Ale on to ani nenabídl, popravdě řečeno. Taky jsem žila se svými rodiči.
Proto bylo rozhodnuto o pronájmu jednopokojového bytu. Děti nemáme a to je pro dva dost. Hledala jsem něco, co by se mi líbilo.
Zaplatila jsem hned za 3 měsíce. Potraviny se kupovali za moje peníze, vlastně všechno se hradilo za mé finanční prostředky. Konec měsíce, a Alexander nepřinesl žádné platy. Večer se uskutečnil rozhovor. Řekl, že ho propustili z práce, zatím si novou najít nemůže.
A tak žijeme už skoro tři roky. A já to dál toleruji. Všem lžu, že je vše v pořádku. Našla jsem si druhou práci. Už nemám sílu, ale nemůžu nic udělat.
Navíc mi vyčítá, že doma není vždy čisto, že jídlo je stejné několik dní po sobě. A sám nic dělat nechce. Může ještě urazit a udeřit.
PSALI JSME: POSLEDNÍ DOBOU SE MI ZDÁ, ŽE SE MANŽEL ZMĚNIL: ČÍM TO JE
PŘIPOMÍNÁME: NA HRANĚ: MUŽ VEDE DENÍK HÁDEK SE ŽENOU