Jsem naštvaná na život a naštvaná sama na sebe. To já jsem ho opustila. Samozřejmě to všechno kvůli tomu, že se mi věci nedaří tak optimisticky jako jemu. Vždycky jsem si myslela, že právě já bude mít lepší život. Měla jsem lepší vzdělání, mám rodinu s dobrým rodokmenem. Ale dosáhnout tak vysoké životní úrovně jako on jsem nedokázala. Ne nadarmo se říká, že v životě není spravedlnost.
Kamarádky se mě sice snažily podpořit, ale pochopit, co jim vysvětluji, se jim nepodařilo. Podělila se o to, co se stalo s mámou, ale ona rozvedla ruce a podívala se na mě zmatenýma očima. Klidně řekla, že se stává a není třeba se rozčilovat nad maličkostmi. Samozřejmě, podíl pravdy na jejích slovech je: nejsem první, komu se to stalo. Ale tato informace mi nijak nepomohla.
Když jsme se potkali, nebylo možné si promluvit normálně. Choval se důstojně, nesnažil se mě ignorovat, ani mě urážet, aby prokázal svou současnou pozici. Mluvil se mnou jako s dobrou starou známou, kterou dlouho neviděl. Nečekala jsem, že bude tak zdvořilý, ale odtažitý, jako by mezi námi nebylo nic.
Ostatní bývalí při setkání se vždy snažili ukázat, že litují rozchodu a hodně ztratili, když jsme se rozešli. A jeho postoj byl zcela neutrální. Asi by mě v jeho očích tolik nepřekvapilo pohrdání. Ale to, že na mě vůbec nereaguje, mě zaskočilo.
Teď se s ním musím znovu setkat, abych si s ním promluvil. Možná je to hloupá a zbytečná věc, ale možná se vše nějak vyřeší. Kdysi mezi námi byly pocity a teď jako bychom se sotva znali.
PSALI JSME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: VĚNOVALA SE JEN DCERÁM. A KDYŽ SE STALA NEMOHOUCÍ, PROSTĚ SE JI ZBAVILY
PŘIPOMÍNÁME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: "NA RADU KAMARÁDKY JSEM CHTĚLA UDĚLAT Z MANŽELA PODNIKATELE. JENŽE TO NEVYŠLO"