“Můj manžel stále poslouchá svou matku. Nechce ani udělat našemu synovi přihlášení k pobytu v bytě, dokud mu jeho matka nedá souhlas”

Matka to nedovolila. Konec debatám,- křičí manžel. - Nepřihlásím dítě v jejím domě bez jejího vědomí. Jsme povinni si pořídit vlastní bydlení. A tam se budeme přihlašovat.

- Zbláznil ses? Kdy na to vyděláme? Za 2 měsíce mám miminko. Musíme se syna někde přihlásit. Podle zákona. Domnívám se, že jsi povinný mlčky jít a přihlásit dítě do místa registrace. A neměl bys se nikoho na nic ptát. Nemůže to legálně odmítnout. Děti jsou přihlášeny u rodičů.

- Poslouchej, proč začínáš předem? - rozčiluje se manžel. - Porodíme a uvidíme. My se rozhodneme.

Tchyně je hodná žena, Kateřina s ní nikdy neměla žádné konflikty. A teď ani neví, co má dělat - z ničeho nic je skandál. A nejde ani tak o tchyni, ale o jejího vlastního manžela.

Stačí dodržet všechny formality. A poté bude život pro mladou rodinu jednodušší - všechny dveře klinik, školek a škol jsou otevřené.

Proč muž nezapomněl na své povinnosti vůči matce, ale nevzpomněl si na povinnost vůči svému dítěti? Kdo by měl o takových otázkách rozhodovat, když ne otec?

Dřív jsme psali:

"Matka před naším příchodem vše vynášela na balkon, abychom se s dětmi při návštěvách zbytečně nejedli"

Byla jsem nepříjemně překvapena činem své matky. Nevím, co se jí stalo. Co musí člověk udělat, aby začal schovávat jídlo před vlastními dětmi a vnoučaty? Jako bychom jí vzali poslední jídlo.

Já i moje sestra žijeme se svými rodinami a dětmi už dlouho. Její synové jsou o něco starší než moje. Každý má svůj domov, své starosti, práci, rodiče o peníze nikdy nežádali, slušně vyděláváme. Starší syn šel do školy, mladší také brzy.

Matka žije sama, rodiče manžela hlídají jeho babičku, navíc mladšího bratra má. Matka není spokojená s tím, že nám nepomáhá. Vždyť nám v dospělosti žádné peníze nedala. Uklidňovali jsme ji. Říkali, že se to stává, to je v pořádku. Prostě nemá možnost to udělat. Žije sama, bez manžela. Matka také o peníze nepožádala. A to už není špatné.

Než děti vyrostly, navštěvovali jsme matku jen zřídka. Nebydlíme nablízku. Ani ona k nám často nejezdila. V jejím věku je těžké vydržet na silnici. A když byly děti starší, jezdili jsme častěji k babičce. Myslela jsem, že dělám správnou věc, když beru děti k babičce alespoň jednou týdně. Máma z toho měla radost.

S penězi se nám sice moc nedaří, ale s prázdnýma rukama jsme k ní nikdy nejeli. Aspoň si něco koupili k čaji. Maminka se občas rozčilovala, že nemůže vnukům nic nabídnout. Když jsme ji však minulý týden navštívili, vzali jsme si s sebou maso na gril, které koupili rodiče manžela. Balíček se jí sotva dostal domů.

Maminka měla ledničku s malým mrazákem, všechno se nevešlo, tak jsem musela krájet na kousky. Zeptala jsem se, kde má na maso nějakou mísu. Maminka odpověděla, že je na balkoně, kam jsem šla. Neuviděla jsem mísu ihned, proto jsem začala vyhledávat v nějakých taškách, které tam byly.

V jedné z nich jsem našla nějaké potraviny, včetně i sladkosti. Byla jsem v šoku. Maminka šla za mnou, a uviděla, že stojím s taškou. Na moji otázku, proč má potraviny na balkoně, vytrhla z mých rukou tašku, a odpověděla. Jídlo je to. Mám malý důchod. Jen zřídka chodím na nákupy. A vy byste to všechno snědli ihned.“

Její slova mě hodně utrápila. Vrátila jsem se k dětem, a řekla jsem jím, že jedeme domů. Matka nikdy neříkala, že jíme příliš mnoho. Mohla by to aspoň naznačit. Nevím, co teď mám dělat, a jestli mám o všem říct sestře?