Příběh lékaře a pacienta, který na něj čekal

Jmenuje se Karel. Jednoho dne jsem, jako vždy nečekaně, cítil, že mám zuby, zvláště jeden…

Volám Karlovi:
- Ahoj Karle, můžeš mluvit?
- Ahoj, ano, můžu.…

- Chci stavit za tebou se zubem.
- ….
- Proč mlčíš? Kdy je lepší?

- Nic nebude fungovat, tak ti dám telefon jiného doktora. Promiň, teď nemůžu mluvit.…
- Dobře, díky, Karle, čekám na číslo.

Po půl hodině přišla SMS s telefonem a jménem jiného lékaře.
Už jsem vytočil číslo, ale najednou jsem si to rozmyslel a zavěsil jsem. Koneckonců - proč bych měl jít k nějakému neznámému lékaři, když jsem zvyklý na Karla?

Ne, nepůjdu za někým jiným, počkám si jeho svatbu, nebo co se tam stalo. Díky Bohu a můj zub byl s tímto rozhodnutím naprosto solidární a úplně přestal bolet.

Zavolal jsem mu znova:
- Ale, to jsem zase já. Já nechci jít k jinému lékaři. Proč musím jít k nějakému neznámému lékaři, když jsi ještě nezemřel?

Po dlouhé pauze začal jsem foukat do telefonu, ale Karel jen hlasitě dýchal a mlčel. Nakonec odpověděl:
- Opravdu na mě počkáš?
- Jo, a co?

- Radši ne, nebo to bude trvat dlouho, možná měsíc, možná dva, zavolej radši tomu doktorovi, telefon kterého jsem ti dal.

Ale pak jsem z nějakého důvodu cítil, že Karel chce, abych počkal právě na něj. A jsem pevně odpověděl:
- Ne, počkám. Mimochodem, kde jsi?
- Na pracovní cestě. Takže na mě chceš počkat?

– Řekl jsem, že počkám jen na tebe, neboj se, nezemřu.
- Tak zavolej mi po třech, nebo lépe - čtyř týdnech.

Přesně po měsíci jsme se zubem zase volali Karlovi, on zase nabízel jiného lékaře, já zase nesouhlasil a znovu jsme souhlasili, že za měsíc zavoláme...

Tak to trvalo celých pět měsíců, už jsem začal ztrácet trpělivost a zlobil se na svou tvrdohlavost a chtěl ukázat svůj zub jinému lékaři. Koneckonců, proč je pryč tak dlouho? Kdyby to věděl jsem, že to zabere tolik času, nežádal bych ho. Je to nekonkrétní člověk.

Najednou Karel zavolal sám:
- Ahoj. Pořád na mě čekáš?
- No, a ne tolik jako můj chudý zub.…

- Můžeš přijet zítra v deset večer?
- V deset? Proč je tak pozdě? Vaše kancelář pracuje do sedmi.
- Ale nikdo nebude nic překážet. No, můžeš?
- Dobře, v deset, tak v deset.

Jsem si všiml během setkání, že Karel zhubnul, ale jako vždy byl pozitivní, šli jsme po prázdné chodbě, ani nevím proč, ale nějak mě neopustil trvalý pocit, jsem měl přetrvávající pocit, že nejsem skutečný pacient a on nebyl skutečný zubař, jako bychom dva noční diletantští zloději, a jsme se potulovali někde.

Dokonce jsem začal mluvit šeptem. Karel dosadil me do židli, a začal léčit můj zub.

Nakonec skončil a řekl:
- Zaklepej na zuby. Zubní výplň nevadí?
- Jo, ne, to je v pořádku, díky. Kolik mě to stálo?

Kvůli jeho gázové roušky jsem si hned nevšiml, že Karel plakal. A když jsem se zeptal:
- "Co se stalo?" plakal jako dítě, ale brzy se dal dohromady a odpověděl:
- Promiň, to jsou nervy. Nepotřebuji žádné peníze, jsem rád bych ti zaplatit všechny peníze za to, že jsi na mě čekal.

Když jsi volal, neřekl jsem ti to, ale v tu chvíli jsem se dostal z narkózy. Měl jsem mrtvici, celá levá polovina byla paralyzovaná. Nikdo nevěřil, že i z postele vstanu a že bych se mohl vrátit do profese, nevěřila ani manželka. A já jsem všem říkal: "Já mám pacienta a on na mě čeká".

Od rána do večera pracoval na simulátorech, každý den si na tebe vzpomněl a myslel si: - alespoň by na mě počkal, alespoň by počkal... a dnes jsem se tak bál: - jak to dopadne s prvním pacientem? A co když budu mít problém z levé rukou? Jsem lékař, jsem lékař, jsem lékař, jsem skutečný zubní lékař. Zavolám své ženě. Hurá-a-a-a!!!

Zdroj: leafclover.club

Zdroj foto: leafclover.club