"Nechci takového manžela jako má moje sestra. S tím se musí potýkat do konce života"

Mámě a tátovi je více líto sestry, protože má rodinu, finanční náklady jsou vyšší, a proto potřebuje pomoc.

Na svatbu nespěchám, měla jsem přítele, se kterým jsme se rozhodli jen chvíli spolu bydlet, abychom pochopili, jestli se k sobě hodíme. Je dobře, že jsme se nedostali na svatbu, o rok později se takové experimenty rozptýlily různými směry. Po tomto incidentu uplynulo 5 let, jsem stále sama, žiju pro své potěšení, pracuji. Moje finanční situace je mnohem lepší než u sestry, utrácím méně, než vydělám. Mohu si dovolit nakupovat oblečení v drahých buticích, miluji zlaté šperky. Ještě pár měsíců a budu si moci koupit vlastní byt, bez úvěru. Jsem na sebe hrdá, že všeho dosáhnu sama. Jediné, co mi v životě chybí, je láska a přítomnost mé drzé sestry.

Dokud jsem stále bez bytu, nechávám si nějaké věci v domě svých rodičů. Máma a táta jsou Týně velmi nakloněni, takže pokaždé, když k nim přijde, dovolí jí vzít si s sebou nějaké mé věci. Nejprve mi z ložnice vynášela jen věci, boty, šperky. Když jsem se maminky s vykulenýma očima překvapeně zeptala, kam se všechno podělo, odpověděla mi stručně:

- Chybí ti něco? Jen nám řekni, tatínek a já ti koupím.

Nepamatuji si polovinu toho, co chybělo. Deprimuje mě, že nedokážu jednoduše a jasně říct, že to se mi nelíbí. Pokaždé, když mě máma přesvědčuje, že na tom není nic špatného, ​​když mi sestra každých šest měsíců přinese kufr mých věcí z domova, stejně je nenosím. Týna si to nemůže dovolit, má rodinu, děti, ty potřebují živit. Všechno dokonale chápu, ale překračují hranici mého osobního prostoru, ale neptají se mě na to.

Když se pokusím namítnout, obhájit své pozice, pak mi táta řekne, abych se postavila na místo mé sestry. Nevím, co mě v budoucnu čeká, tak musím vydržet a pomoci. Najednou narazím na takového manžela, který mi nebude schopen zajistit chleba. Moji rodiče si myslí, že jsem ještě příliš mladá, neviděla jsem život a obecně o něm nic nechápu. Úroveň chudoby a bohatství se může dramaticky změnit. Vychovávají mě, protože podle nich nevidím realitu z bohatého života.

Nedávno jsem si začala všímat, že moje sestra teď nepřichází pro věci, ale pro jídlo. Téměř každý týden navštěvuje rodiče, prostřílí stůl a pak s nimi vše rozdají a ještě posbírají tašky. Málokdy s sebou bere rodinu, je stydlivá nebo co? Začalo mě zajímat, co by na to řekl psycholog, domluvila jsem si schůzku. Poradil mi, abych zjistila pravdu o tom, co se děje v rodině mé sestry, možná potřebuje pomoc? Ne nadarmo se tak chová.

- Nemusíte ji soudit, vyčítat nebo zahanbovat, ale mluvit a identifikovat problém.

To asi udělám.

Dřív jsme psali:

Dcera požaduje, abych její rodině dala peníze na dovolenou u moře

Přestala jsem komunikovat s vlastní dcerou. Mluvím s ní a slyším hlas její tchyně, protože dcera začala mluvit jejími slovy. To mě nepřekvapuje, pozice maminky jejího manžela pro mladé je více než pohodlná.

Ti pro sebe nežijí. Celý život žili pro syna a nyní žijí pro jeho rodinu. A já mám k tomu, co se děje, úplně jiný postoj. Vychovávala jsem dceru sama, bez manžela. Maminka mi občas pomáhala, ale vždy zdůrazňovala, že je to právě její dobrovolná pomoc, ne povinnost, takže to může každou chvíli skončit a já to nemusím brát jako samozřejmost.

Nejdřív jsem byla uražená a pak jsem zjistila, že máma má pravdu. Vychovala mě, dala mi vzdělání a start do života, ale nemusí mě tahat celý život na svých ramenách. Pochopila jsem to a přijala. Tato pozice mi byla blízká, takže když dcera dospěla, řekla jsem jí to samé.

Jsem připravena pomáhat, podporovat a tak dále, ale musí vzít v úvahu, že i já mám své plány, zájmy a přání, s tím je třeba počítat. V našem vztahu s dcerou bylo všechno skvělé, než se vdala. Přesněji řečeno, i první rok po svatbě byl stále v pořádku. A pak začaly problémy.

Postoj rodičů švagra je zcela opačný než ten můj. Žijí výhradně pro děti a vnoučata. Všechno nejlepší dělají pro děti, každou korunu dávají dětem. Děti už jsou dospělé, samy o sobě by měly přemýšlet, a ne čekat, až jím pomohou rodiče. Ti se domnívali, že veškerá pomoc dětem byla na pokraji sebeobětování. A demonstrativní sebeobětování tak, aby všichni viděli a věděli, do čeho jdou kvůli dětem.

Přišlo mi to divné, ale nelezla jsem do toho, ať si žijí, jak chtějí. Ale na začátku jsem si nevšimla jejich vliv na mou vlastní dceru. Podívala se na "výkony" tchýně a začala po mně požadovat totéž. I když jsem dobře věděla, že máme trochu jiný formát vztahu.

V zimě tchyně ležela v nemocnici a dcera se švagrem někam odjeli na návštěvu. S vnučkou měl být tchán, ale vytáhli ho do práce. Mladí mě oslovili. Nevadí mi sedět s vnučkou, ale udělali to velmi pozdě. Už jsem měla s kamarádkou lístky na koncert. Nechtěla jsem to zrušit, o čemž jsem řekla i dceří.

Hodně se na mě zlobila a tvrdila, že kdyby tchyně nebyla nemocná, vzdala by se všeho, aby byla s vnučkou vícekrát, a já jsem sobecká. Samozřejmě, kdyby byla situace na hraně, závisel by na tom život a zdraví, tak bych to zrušila. A tak proč bych měla rušit své plány?

Nedávno se dcera dozvěděla, že se chystám k moři. Peníze jsem odkládala celý rok, už jsem si zarezervovala letenky, hotel, za týden letím. Ale dcera za mě nebyla šťastná a naopak, začala na mě řvát. „Jak můžeš jet k moří, když tvoje dcera a vnučka jsou denně v městském horku?“ ptala se dcera.

Pak už šlo jen o to, že víc potřebují výlet k moři, já jim mám dat své peníze, protože to by bylo správnější a její tchyně by to také udělala. Nemyslím, že bych měla dávat peníze a obětovat svou dovolenou. To jsou moje peníze, které jsem vydělala. Ať se dcera s manželem více pracují, aby něčeho dosáhli, jinak jsou zvyklí, že jím pomohou rodiče.