"Mami, proč se každý den voláme? Nic nového se mi za den nestane," popuzeně řekl syn

"S kým jsi mluvila?" zeptala se přítelkyně poté, co se Linda vrátila zpět. "Manželka mého syna. Řekla, že náš vnuk má první zub, a pozvala mě, abych tuto událost oslavila," odpověděla Linda.

S niž Linda často komunikuje. "Tvůj syn je asi hodně pracovně vytížený a ne vždy má čas na povídání," naznačila kamarádka. "Ne, ve skutečnosti spolu mluvíme každý den. Ale mám pocit, že moje švagrová nechce, abychom se synem často komunikovali. Ona a můj syn odpovídají stručně a mnohoznačně, neodhalují detaily svého života," postěžovala si Linda.

"Ale já to mám jinak. Můj syn je ženatý a často spolu komunikujeme, i když se děje málo zajímavého. Vždyť je to moje rodina a chci vědět o jejich životě," řekla kamarádka. "Tak by to mělo být! Ale dostala jsem se do jiné situace. Zdá se, že moje rodina se mnou nechce sdílet svůj život," řekla smutně Linda.

„Když k nim dokonce přijedu na návštěvu, předstírají, že na mě nečekají. Žádné teplo a radost. Musíme se předem domluvit na schůzce, a i tak to probíhá s napětím," pokračovala v příběhu Linda.

"Je to nepříjemné slyšet. Vaše děti by si měly vážit vaší péče a uvědomit si, že s nimi chcete být," podpořila ji kamarádka. «Souhlasím. A já se vždycky jen se zajímám, jak se mají. Ale zdá se, že mé hovory považují za otravné," odpověděla Linda se smutkem.

"Neboj se, možná jen nechápou, jak je pro tebe komunikace s nimi důležitá. Zkus to se synem probrat klidně a otevřeně," poradila kamarádka. "Ano, možná to stojí za vyzkoušení. Doufám, že pochopí, že jsem jen starostlivá matka a chci být blíž své rodině," uzavřela Linda.

Dřív jsme psali:

Dcera požaduje, abych její rodině dala peníze na dovolenou u moře

Přestala jsem komunikovat s vlastní dcerou. Mluvím s ní a slyším hlas její tchyně, protože dcera začala mluvit jejími slovy. To mě nepřekvapuje, pozice maminky jejího manžela pro mladé je více než pohodlná.

Ti pro sebe nežijí. Celý život žili pro syna a nyní žijí pro jeho rodinu. A já mám k tomu, co se děje, úplně jiný postoj. Vychovávala jsem dceru sama, bez manžela. Maminka mi občas pomáhala, ale vždy zdůrazňovala, že je to právě její dobrovolná pomoc, ne povinnost, takže to může každou chvíli skončit a já to nemusím brát jako samozřejmost.

Nejdřív jsem byla uražená a pak jsem zjistila, že máma má pravdu. Vychovala mě, dala mi vzdělání a start do života, ale nemusí mě tahat celý život na svých ramenách. Pochopila jsem to a přijala. Tato pozice mi byla blízká, takže když dcera dospěla, řekla jsem jí to samé.

Jsem připravena pomáhat, podporovat a tak dále, ale musí vzít v úvahu, že i já mám své plány, zájmy a přání, s tím je třeba počítat. V našem vztahu s dcerou bylo všechno skvělé, než se vdala. Přesněji řečeno, i první rok po svatbě byl stále v pořádku. A pak začaly problémy.

Postoj rodičů švagra je zcela opačný než ten můj. Žijí výhradně pro děti a vnoučata. Všechno nejlepší dělají pro děti, každou korunu dávají dětem. Děti už jsou dospělé, samy o sobě by měly přemýšlet, a ne čekat, až jím pomohou rodiče. Ti se domnívali, že veškerá pomoc dětem byla na pokraji sebeobětování. A demonstrativní sebeobětování tak, aby všichni viděli a věděli, do čeho jdou kvůli dětem.

Přišlo mi to divné, ale nelezla jsem do toho, ať si žijí, jak chtějí. Ale na začátku jsem si nevšimla jejich vliv na mou vlastní dceru. Podívala se na "výkony" tchýně a začala po mně požadovat totéž. I když jsem dobře věděla, že máme trochu jiný formát vztahu.

V zimě tchyně ležela v nemocnici a dcera se švagrem někam odjeli na návštěvu. S vnučkou měl být tchán, ale vytáhli ho do práce. Mladí mě oslovili. Nevadí mi sedět s vnučkou, ale udělali to velmi pozdě. Už jsem měla s kamarádkou lístky na koncert. Nechtěla jsem to zrušit, o čemž jsem řekla i dceří.

Hodně se na mě zlobila a tvrdila, že kdyby tchyně nebyla nemocná, vzdala by se všeho, aby byla s vnučkou vícekrát, a já jsem sobecká. Samozřejmě, kdyby byla situace na hraně, závisel by na tom život a zdraví, tak bych to zrušila. A tak proč bych měla rušit své plány?

Nedávno se dcera dozvěděla, že se chystám k moři. Peníze jsem odkládala celý rok, už jsem si zarezervovala letenky, hotel, za týden letím. Ale dcera za mě nebyla šťastná a naopak, začala na mě řvát. „Jak můžeš jet k moří, když tvoje dcera a vnučka jsou denně v městském horku?“ ptala se dcera.

Pak už šlo jen o to, že víc potřebují výlet k moři, já jim mám dat své peníze, protože to by bylo správnější a její tchyně by to také udělala. Nemyslím, že bych měla dávat peníze a obětovat svou dovolenou. To jsou moje peníze, které jsem vydělala. Ať se dcera s manželem více pracují, aby něčeho dosáhli, jinak jsou zvyklí, že jím pomohou rodiče.