“Jsem unavená se s manželem, který jí jen čerstvě připravené jídlo, cítím se jako kuchařka”

Můj manžel vyžaduje každý den čerstvě připravené jídlo na talíři. A ukazuje se, že kromě hlavní práce neustále vařím. Strašně nerada stojím celý den u sporáku, ale manžela taky miluji. Co mám dělat?

Zaklepala jsem na dveře sousedce Martině. Bylo asi sedm hodin večer, zanedlouho se měl manžel vrátit z práce. Martina otevřela a já se zeptala:

— Martino, vařila jsi dnes něco? Je něco k jídlu?

— Mám včerejší bramborovou kaši a karbanátky, - odpověděla Martina. - A co? Nakrmit tě?

— Mne ne, mého manžela. Jím jen čerstvě připravené jídlo a já dnes skoro nestojím na nohou.

Martina se na mne zmateně podívala, ale pustila mě do bytu. Nemohla pochopit, proč musím pobíhat kolem sousedů a hledat čerstvě uvařenou zeleninu. Tak jsem jí to musela říct. A zatímco sypala kaši s karbanátky do jídlonosičе, povídala jsem jí svůj příběh.

S Viktorem jsme manželé 4 roky a zdá se, že je vše v pořádku. Pracuje, nosí peníze domů. Ale zároveň jsou věci, které musím dělat jen „protože“. Hlavní je připravovat mu každý den čerstvá jídla.

Tím bych tolik netrpěla, kdybych byla jen žena v domácnosti. Ale koneckonců také pracuji a přijdu někdy neméně unavená než on. Opakovaně jsem se mu snažila vysvětlit, že takový režim nemá smysl. Včerejší produkty nejsou horší než čerstvě uvařené. V reakci na to se ale začne zlobit a začne skandál, ze kterého chci co nejdříve odejít.

Viktor tvrdí, že jinak doma jíst nebude. Že bude chodit do restaurací, protože mu nemohu poskytnout čerstvá jídla. Což znamená, že kvůli mně utratí spoustu peněz.

Ukázalo se, že moje tchyně už není na tomto světě a před tím jsem ji moc dobře neznala. Ale při pohledu na chování a požadavky mého manžela se zdá, že byla jeho osobní služebnicí.

Co mu na to říct?

— Poslouchej, - řekla Martina. Proč si nemůžeš sednout a probrat tuto situaci? Ostatně kvůli jeho zvláštním preferencím nemusíš tolik trpět.

Upřímně jsem přiznala, že nevím, jak na to. Díky tomu, že neustále vařím, nezbývá téměř žádná energie. A takové rozhovory s manželem vyžadují sílu. Martina smutně vzdychla a podala mi jídlonosič.

Když jsem se vrátila domů, začala jsem brambory upravovat tak, aby vypadaly jako čerstvé. Je v pořádku takto žít? Zatímco jsem ji tlačila na rozehřátou pánev, pořád jsem přemýšlela, jak nejlépe zahájit rozhovor s manželem. Co mu mám říct? A můžu? Manželka je manželka, ne služebnice. Proč to nechce pochopit? Nebo se na všechno vykašlat a opravdu se rozvést?

Dřív jsme psali:

“Navštívila jsem své velmi hospodárné přátele: vrátila jsem se domů strašně hladová a velmi naštvaná”

Málokdy mluvím se svou kamarádkou ze střední školy. Naše vztahy bych dokonce označila za nepřátelské, jsou na úrovni vztahů starých známých, kteří se potkávají ze zvyku.

Nedávno se Libuše vdala a rozhodla se představit mě svému manželovi. Nepozvala mě svatbu, a pak mi došlo proč. Prostě žádná svatba nebyla, načmárali své podpisy do matriční knihy, ověřili je podpisy svědků, vypili se svědky lahev šampaňského a oslava skončila.

Taková „ekonomická varianta“ nebyla způsobena nedostatkem peněz a Libuše a její manžel vydělávají slušně, pouze mají společnou vášeň pro hromadění peněz.

Přišla jsem přesně včas, potkala oslavence a předala mu dárek.

Hosté, včetně mě, ani neskrývali své zklamání při pohledu na křehké obložené chlebíčky, aby zaplnily prostor na roznášce. Tomáš s úsměvem vzal ze spodní police vozíku láhev suchého vína a nalil ji do sklenic.

Libuše radostně zvolala:

- No, blahopřejte našemu hrdinovi dne!

Hosté neprojevovali žádné nadšení se spásnými projevy, snažili se schovat jeden za druhého. Pak manželka, aby zachránila situaci, popřála svému muži zdraví sama. Situace se trochu vyjasnila, když hostitelka oznámila, že nyní bude podávat teplá jídla.

Vozík odjel do kuchyně a vrátil se s malými talířky. Na každém z nich ležel řízek úměrný talíři a nakrájené plátky brambor, pokryté listem zelené bylinky ... Teplá jídla odpovídala počtu hostů.

Z nápojů, kromě té samé láhve vína, nebylo nic jiného, ​​než čaj. Mezi zachmuřenými tvářemi přítomných zářily optimismem pouze tváře Libuše a Tomáš. To je však logické. Přinesli dárky, nemuseli utrácet peníze na stůl, prasátko se doplní, vše je podle plánu!

Nestihla jsem to první. Když viděla dětskou sadu, „vzpomněla si“ na naléhavou záležitost a dalo by se říci, že z akce utekla.

Myslím, že nyní se Libuše přesune z kategorie známých do kategorie „takové vzdálené“. Takovou chamtivost jsem ještě neviděla.