“Vyměnila jsem ošklivý prsten babičky za moderní kousek a máma udělala scénu”

Rozhodla jsem se, že když je prsten můj, můžu si s ním dělat, co chci. Šla jsem a vyměnila ho v klenotnictví za krásný šperk, který se mi moc líbil.

Zavolala jsem své matce, abych se podělila o radost z mého úspěšného nákupu, a ona mi udělala skandál.

- Jak jsi to mohla udělat? Jak jsi mohla prodat můj prsten bez mého svolení? Koneckonců to není jen prsten, ale vzpomínka. Rodinné dědictví.

Máma mě ani neposlouchala. Tímto jsme se rozloučily. Po nějaké době zavolala, ale byla jsem na ni tak naštvaná, že jsem mluvila. A napsala mi zprávu, že jsem měla asi pravdu.

Ukázalo se, že tento šperk mi nebyl dán, ale byl předán k uložení, protože s tím nemohu nic dělat. A proč bych měla? Ošklivá situace. Je velmi špatně, že se moje matka takto zachovala. Navíc moje babička žije a její vztah jak s matkou, tak se mnou je dost napjatý. Jaká paměť?

Podle nás nakonec si můžete koupit šperk a prsten nechat na pokoji.

Ani obyčejné dárky se moc nesluší prodávat nebo rozdávat a tady je prsten babičky.

Ale na druhou stranu se můžete pokusit dívku pochopit. Řekněme, že není typ, který by se k věcem připoutal. Z těch, kteří preferují věci, které se dají využít, a nejen uložit. Nakonec je těch rodinných věcí na bleších trzích tolik, že se stejně dříve nebo později stanou nepotřebnými. Možná je tedy lepší žít tady a teď, aniž by se vázali na nějaké rodinné příběhy? Pokud to dívka nemá, nepotřebuje paměť, má cenu jí to vyčítat?

Ukázalo se, že její matka jí také tyto jednoduché pravdy nesdělila a pochopila to, protože rozhodnutí své dcery přijala a nakonec schválila? Možná neochotně, ale schválila.

Dřív jsme psali:

“Dědictví připadne tomu, kdo mi porodí první pravnouče”

Někdy se mi zdá, že to není skutečný život, ale nějaký komediální seriál. V životě se mi stává, že pro to prostě neexistuje adekvátní vysvětlení.

Moji příbuzní po mně požadují něco nenormálního. Prý musím rychle otěhotnět a mít dítě, abych získal dědictví po babičce.

Takové požadavky jsem slyšela z úst mé tchyně. Velmi se obává, že jiní nezískají dědictví. A stařena řekla, že sepíše závěť tomu, kdo porodí první pravnouče.

S manželem jsme 5 let manželé. Zatím o dětech ani neuvažujeme, protože potřebujeme splácet hypotéku. Později budeme plánovat narození dítě. Chápu, že můj manžel sám neshrábne, když půjdu na mateřskou. Dřív proti tomu tchýně nic neměla, ale nyní nás přímo nutí stát se rodiči.

Hned musím říct, že manželova babička je neobvyklá paní. Je panovačná a ráda každému velí. Není divu, že vždy zastávala vedoucí pozice a byla manželkou generála. Pořád se hrdě nosí a věří, že je nejlepší. Proto jsme s ní nemohly najít společnou řeč. Vzhledem k tomu, že jsme se zřídka křížily, mě to nijak zvlášť netrápilo.

Vyhovovalo mi, že jsem se starou téměř nekomunikovala. Sám manžel ji navštěvoval a snažil se mě do toho nezatahovat. Ale nedávno babička učinila prohlášení, které se mě do jisté míry dotklo:

— Dědictví připadne tomu, kdo mi porodí první pravnouče!

Tato věta vyvolala u mého manžela jen smích, ale tchyně se rozhodla, že je to naše šance vyřešit problém s bydlením. Byt příbuzné je opravdu dobrý, ale myslím, že nestojí za oběť. Nechci na rozkaz otěhotnět a ohýbat se pod starší, ne zcela adekvátní, ženou.

— No ještě budete rodit! Jaký je v tom rozdíl teď nebo později! - začala nás přesvědčovat manželova matka.

Byli jsme s manželem v šoku. Tchýni jsme dali jasně najevo, že těhotenství teď nemáme v plánu, ale dál se drží své linie. Zdá se jí, že mít dítě kvůli dědictví je velmi rozumné. A jsem si jistá, že stařena právě četla spoustu knih o králích a hrabětech, kteří tímto způsobem předávali dědictví z jedné generace na druhou.

Pokud se nám náhodou podaří splnit babiččiny podmínky, budeme rádi, ale jeho sestřenici evidentně neplánujeme předčit.

Každý den mi tchyně posílá zprávu s odkazy: „jak rychle otěhotnět“, „jak si lehnout po milování k početí miminka“ atd. Neustále nás informuje, jak se má její sestra. Má obecně nějaké zdravotní problémy, takže maminka jejího manžela spí a vidí, jak vyhrajeme tento maraton.

Odmítá pochopit, že se tohoto závodu nezúčastníme. Jen se smějeme tomu, jak se nás příbuzná snaží přesvědčit. Ale abych byl upřímný, už jsem unavená z jejích dovádění. Jak jí vysvětlit, že nebudeme rodit kvůli dědictví?