"Pokud neuvaříš svíčkovou, nečekej na mne,” tchyně mi řekla, co mám uvařit k vlastnímu svátku

- Dobré odpoledne, paní Anno, včera jsem měla narozeniny, chci je také oslavit s Vámi. Dívka se sladce usmála. O pět minut později jsme šli do kuchyně a začali si povídat.

Lenka sdílela, že jí manžel pogratuloval s kyticí květin a novým telefonem, její syn dokonce nakreslil obrázek.

- Jak se vede s tchyní? Už jsi zmínila, že ty a ona spolu nevycházíte. Byla na večírku? -zeptal jsem se.

- Ach jo. O tom jsem chtěla mluvit. Téma není příjemné. Stále se nechce smířit s tím, že s ní žijeme odděleně, ačkoliv celkově plánovala jinak. Věří, že za všechno můžu já – odebrala jsem syna rodině. I když to byl dokonce on, kdo na rozchodu trval víc.

Původně jsme ale plánovali žít odděleně od rodičů, ať už to bylo cokoliv. Není správné, když jsou v rodině cizí lidé. Navíc snachy s tchyní nikdy nevycházejí.

Zkrátka po koupi našeho bytu jsme se s tchýní úplně pohádali. Ale co děláme špatně? Mnohokrát jsme ji zvali k nám, vezeme vnuka. Mluví s námi však neochotně, dává najevo pohrdání. Nechtěla jsem ji ani vidět na večírku. Už mě unavují její neustálé narážky, výčitky, ale vždy nás učí, jak žít a co dělat. Ale můj manžel by se urazil.

Pozval jsem tchyni na prázdniny. Roztála a v žertu dodala: „Jen nezapomeň na moje oblíbené jídlo – svíčkovou. Už jsem to dlouho nejedla. Pokud neuvaříš, okamžitě budu pryč"

Myslela jsem, že si dělá srandu. Koneckonců, manžel a já jsme před dvěma lety odmítli masné výrobky - nejíme nic kromě ryb a zeleniny. Vlastně jsem nic nevařila - tohle je moje narozeniny, nechtělo se mi makat a na konci dne jsem unavená. Právě jsem objednala rozvoz jídla pro všechny. I pro tchyni jsou ryby dražší. Dokonce jsem jí koupila párky se sýrem a ovocem.

V domluvený čas přijíždí v dobré náladě. Gratuluje, objala nás. Obecně jsem byl příjemně překvapena. Teprve když vešla do kuchyně a prohlédla si sváteční stůl, okamžitě se zamračila.

Znovu se rozhlédla po stole a tchyně si svíčkovou nevšimla. Pak její trpělivost úplně praskla:

- Lenko! Vždyť jsme se dohodly, že přijdu kvůli svíčkové! Bylo pro tebe těžké respektovat svou tchyni? Nebo si myslíš, že bych s tebou měla jíst listy salátu? Alespoň mě varovala, abych si vzala jídlo s sebou.

Po těchto komentářích jsem propukla v pláč a zavřela jsem se v pokoji. Manžel se mě snažil utěšit a tchyně začala fňukat, že žijeme špatně, plýtváme penězi a obviňovala mě, že jsem špatná hospodyňka, že ani neumím pořádně vařit.

V důsledku toho jsem se naštvala a šla jsem za tchyní a požádala jsem ji, aby šla domů. Můj manžel se snažil ránu zmírnit a slíbil, že ji zavolá, až se uklidním. Jeho matka ale vše správně pochopila a mlčky odešla.

Díky tomu Lenka vztahy s tchyní nezlepšila, ale naopak se pohádala. Od toho dne spolu nemluvily. Manžel žádá Lenku, aby se omluvila, ale ona odmítá, protože se domnívá, že to byla jeho matka, kdo se zachoval nedůstojně. Není jasné, jak se dospělí mohou chovat tak arogantně a nestydatě.

Dřív jsme psali:

„Zůstanu s vámi týden. Mám stavitele, začala jsem s opravami,” nemyslela jsem si, že se příchod tchyně změní v něco takového

Jednoho dne se na prahu našeho domu objevila moje tchyně.

S radostí nám řekla, že u nás musí několik týdnů zůstat, protože v jejím bytě bydlí stavitelé. Mám s ní dobrý vztah, takže mi to nevadilo. Pokud s ní navíc stavitelé bydlí, udělají vše rychle.

Před pár lety jsem začala mít zdravotní problémy, musela jsem se stravovat na speciální dietě. Manžel je už dávno zvyklý, že já mám své jídlo, on své. Mnoho potravin ze stravy běžného člověka je pro mne nebezpečných, takže moji příbuzní vědí, že nejím všechno.

Pro sebe zpravidla nakupuji s rezerva, protože nemůžu každý den běhat po obchodech a hledat přesně to, co potřebuji. Takže od chvíle, kdy s námi začala bydlet Kamilova matka, mám čím dál větší hlad. Stojí za zmínku, že jsem hodně vařila pro svého manžela a nyní pro jeho matku, několik dní jsem se snažila, ale stihla všechno sníst za den a pak si vzala moje produkty.

Začala jsem si všímat, že moje tchyně v noci často vstává, jde k lednici a začíná jíst, jako by to dělala poprvé. Několikrát jsem se s ní pokusil mluvit, vysvětlil jsem jí, že tohle je moje jídlo, nic jiného prostě nemůžu sníst.

Není mi pro ni těch výrobků líto, ačkoli u nás bydlí půl roku, za celou dobu si nekoupila ani chleba. Požádala jsem ji, aby mi řekla, co chce, pokud se nedotkne mého.

Její poslušnost vystačila přesně na jeden den. Druhý den přijdu z práce a ona sedí u televize, na stole před ní leží zelenina, sýr, avokádo, vařené krůtí maso. Polovina výrobků byla jednoduše zkažená, například nemá ráda avokádo, nabírala z něj kousky lžičkou a vyhodila je.

Začaly mi selhávat nervy. Prostě nejsem schopná každý den nosit plné tašky ze supermarketu, abych nakrmila tchyni!

Manžel říká, že na tom není nic špatného, ​​jen potřebuji vařit ještě víc. Myslím, že jinak.

Bylo období, kdy jsem chodila na jídlo do nedaleké kavárny. Doma jsem si osobně nic nevařila, ale vyšlo mi to draho. Šéfkuchař tohoto podniku vaří chutně, speciálně pro mne vyvinul několik menu. Líbilo se mi to, ale nemůžu nechat všechny peníze v této instituci. Co dělat? Zamykat ledničku?