Je mi teprve čtyřiadvacet let, takže si můžu klidně se snoubencem zajít na kulečník, projít se po skalách, vůbec si dělat, co chci. A pokaždé, když jsem s matkou, jsem přesvědčena, že zatím nemám v úmyslu mít děti. Tchyně myslí prakticky:
„Za pět let budu v důchodu a budu se moci věnovat vnoučatům. Do té doby, promiňte, pracuji.“ Mám sestru, její děti jsou ve věku 6 a 11 let. Pokud se mladší může klidně dívat na film se mnou, starší si chatuje se svými kamarádkami.
Dokonce jí dovolím pozvat přátele k sobě domů, objednat jim pizzu a jiné dobroty, aby se v kuchyni mluvili bez nás. Jenže sestra a matka jsou z nějakého důvodu v naprosté jistotě, že bychom si měli každý večer přečíst něco důležitého, třeba encyklopedii.
Když vezmu synovce k sobě, máma se sestrou mě střídavě klepou a ptají se, co děláme, dávají jasné pokyny. Dokonce jsem začala vypínat telefon. Jen napíšu, že nemám čas. Pak musím poslouchat jejich kňučení, že špatně krmím synovce.
Je jasné, že moje touha po jejich hlídání je pryč. Obecně jsou synovce normální, nedělají hluk, neumějí mě obtěžovat. Jejich rodiče jsou největší problém. „Prosím tě, ulevilo by se ti, kdybych si vzala děti k sobě a znovu se zvýšil můj tlak, musela bych jít na nemocenskou, jen jak bych vydělala?“ říká matka. Zavolala jsem sestře, ale ta se chová tak, jakoby všechno je v pohodě.
Dřív jsme psali:
“Navštívila jsem své velmi hospodárné přátele: vrátila jsem se domů strašně hladová a velmi naštvaná”
Málokdy mluvím se svou kamarádkou ze střední školy. Naše vztahy bych dokonce označila za nepřátelské, jsou na úrovni vztahů starých známých, kteří se potkávají ze zvyku.
Nedávno se Libuše vdala a rozhodla se představit mě svému manželovi. Nepozvala mě svatbu, a pak mi došlo proč. Prostě žádná svatba nebyla, načmárali své podpisy do matriční knihy, ověřili je podpisy svědků, vypili se svědky lahev šampaňského a oslava skončila.
Jak vypadá manželka nejkrásnějšího araba světa
„Musím Prachařovi vyplatit ještě poměrně tučnou částku”: Agáta Hanychová prozradila, že bez Like House by skončila na ulici. Co se děje
„Doufám, že let zvládne”: Veronika Kopřivová svou dceru nešetří. Kam podniká výlety se svou rodinou
"Jako plyšová hračka": nejmenší pudl na světě
Taková „ekonomická varianta“ nebyla způsobena nedostatkem peněz a Libuše a její manžel vydělávají slušně, pouze mají společnou vášeň pro hromadění peněz.
Přišla jsem přesně včas, potkala oslavence a předala mu dárek.
Hosté, včetně mě, ani neskrývali své zklamání při pohledu na křehké obložené chlebíčky, aby zaplnily prostor na roznášce. Tomáš s úsměvem vzal ze spodní police vozíku láhev suchého vína a nalil ji do sklenic.
Libuše radostně zvolala:
- No, blahopřejte našemu hrdinovi dne!
Hosté neprojevovali žádné nadšení se spásnými projevy, snažili se schovat jeden za druhého. Pak manželka, aby zachránila situaci, popřála svému muži zdraví sama. Situace se trochu vyjasnila, když hostitelka oznámila, že nyní bude podávat teplá jídla.
Vozík odjel do kuchyně a vrátil se s malými talířky. Na každém z nich ležel řízek úměrný talíři a nakrájené plátky brambor, pokryté listem zelené bylinky ... Teplá jídla odpovídala počtu hostů.
Z nápojů, kromě té samé láhve vína, nebylo nic jiného, než čaj. Mezi zachmuřenými tvářemi přítomných zářily optimismem pouze tváře Libuše a Tomáš. To je však logické. Přinesli dárky, nemuseli utrácet peníze na stůl, prasátko se doplní, vše je podle plánu!
Nestihla jsem to první. Když viděla dětskou sadu, „vzpomněla si“ na naléhavou záležitost a dalo by se říci, že z akce utekla.
Myslím, že nyní se Libuše přesune z kategorie známých do kategorie „takové vzdálené“. Takovou chamtivost jsem ještě neviděla.