“A co moje máma. Jak zjistila, že tchyně a tchán nedávají peníze, hned prohlásila, že to taky nebude dělat”

Před pěti lety jsem se vdala. Kamarádka odjela pracovat do zahraničí, nabídla nám po svatbě bydlet v jejím bytě, abychom jí mohli hlídat kočku a platit poplatky. Pro nás to bylo perfektní. Celé ty roky jsme si s manželem pilně odkládali peníze na pořízení vlastního bydlení, nechtěli si brát půjčku. Pochopili jsme, že ne vždy se nám podaří bydlet u kamarádky, dříve nebo později se vrátí domů, v krajním případě bude chtít nemovitost prodat.

S Janem jsme se od začátku dohodli, že se budeme spoléhat jen sami na sebe, nebudeme žádat o pomoc rodiče. Až teď Janova máma a táta řekli, že nám chtějí pomoci, a tak začali také šetřit. S těmi penězi jsme moc nepočítali, ale rodičům jsme nic neřekli, abychom se neurazili. A pak moje matka, když zjistila, že tchán a tchyně pro nás vybírají peníze, začala dělat totéž. Rozhodně jsme se jí na to neptali, ale pochopila jsem, že do hry vstoupily její emoce, „co by řekli tchán a tchyně“.

Pro matku bylo zbytečné něco dokazovat nebo sdělovat pravdu. Proto, když řekla, že pro nás začíná vybírat peníze, jen jsem si hořce povzdechla. Věděla jsem, že na každé schůzce bude mému manželovi a mně říkat, že na sobě šetří a sbírá haléře, aby nám pomohla. Celých pět let byla hrdinkou, zvláště když se všichni příbuzní sešli u jednoho stolu. Při každé příležitosti se tchyně a tchýnovi ptala, kolik peněz už nasbírali, nedej bože nám dá více či méně.

A tak loni přišel ten pravý den, kdy jsme začali hledat byt. Rodičům bylo předem řečeno, aby situaci pochopili. Po chvíli se ozvala tchyně a pozvala nás na návštěvu. Začala se omlouvat, prosit o odpuštění, že nám teď nebudou moci pomoci, protože lékaři našli u otce manžela nemoc, která vyžaduje urgentní chirurgický zákrok. Tyto peníze jsme samozřejmě nepožadovali, protože tátov život je důležitější než betonová krabice. Také jsme nabídli, že přidáme vlastní, ale odmítli.

Ten rok jsme s manželem kupovat nemuseli. Kamarádka se ještě nevrátila, nikdo nás nevyhodil. Rozhodli jsme se u ní zůstat, protože peníze mohou být potřeba na léčbu, ale přesto jsme chtěli koupit dvoupokojový byt a ne jednopokojový. Začali sbírat více.

A co moje máma? Ta, jak zjistila, že tchán a tchyně nedávají peníze, hned prohlásila, že to taky neudělá. Podle jejího názoru je to nespravedlivé. Vše by mělo být spravedlivé a napůl. Jen teď nebrala v potaz, že tam je situace jiná, a sama má prostě špatnou povahu.

Dřív jsme psali:

Dcera požaduje, abych její rodině dala peníze na dovolenou u moře

Přestala jsem komunikovat s vlastní dcerou. Mluvím s ní a slyším hlas její tchyně, protože dcera začala mluvit jejími slovy. To mě nepřekvapuje, pozice maminky jejího manžela pro mladé je více než pohodlná.

Ti pro sebe nežijí. Celý život žili pro syna a nyní žijí pro jeho rodinu. A já mám k tomu, co se děje, úplně jiný postoj. Vychovávala jsem dceru sama, bez manžela. Maminka mi občas pomáhala, ale vždy zdůrazňovala, že je to právě její dobrovolná pomoc, ne povinnost, takže to může každou chvíli skončit a já to nemusím brát jako samozřejmost.

Nejdřív jsem byla uražená a pak jsem zjistila, že máma má pravdu. Vychovala mě, dala mi vzdělání a start do života, ale nemusí mě tahat celý život na svých ramenách. Pochopila jsem to a přijala. Tato pozice mi byla blízká, takže když dcera dospěla, řekla jsem jí to samé.

Jsem připravena pomáhat, podporovat a tak dále, ale musí vzít v úvahu, že i já mám své plány, zájmy a přání, s tím je třeba počítat. V našem vztahu s dcerou bylo všechno skvělé, než se vdala. Přesněji řečeno, i první rok po svatbě byl stále v pořádku. A pak začaly problémy.

Postoj rodičů švagra je zcela opačný než ten můj. Žijí výhradně pro děti a vnoučata. Všechno nejlepší dělají pro děti, každou korunu dávají dětem. Děti už jsou dospělé, samy o sobě by měly přemýšlet, a ne čekat, až jím pomohou rodiče. Ti se domnívali, že veškerá pomoc dětem byla na pokraji sebeobětování. A demonstrativní sebeobětování tak, aby všichni viděli a věděli, do čeho jdou kvůli dětem.

Přišlo mi to divné, ale nelezla jsem do toho, ať si žijí, jak chtějí. Ale na začátku jsem si nevšimla jejich vliv na mou vlastní dceru. Podívala se na "výkony" tchýně a začala po mně požadovat totéž. I když jsem dobře věděla, že máme trochu jiný formát vztahu.

V zimě tchyně ležela v nemocnici a dcera se švagrem někam odjeli na návštěvu. S vnučkou měl být tchán, ale vytáhli ho do práce. Mladí mě oslovili. Nevadí mi sedět s vnučkou, ale udělali to velmi pozdě. Už jsem měla s kamarádkou lístky na koncert. Nechtěla jsem to zrušit, o čemž jsem řekla i dceří.

Hodně se na mě zlobila a tvrdila, že kdyby tchyně nebyla nemocná, vzdala by se všeho, aby byla s vnučkou vícekrát, a já jsem sobecká. Samozřejmě, kdyby byla situace na hraně, závisel by na tom život a zdraví, tak bych to zrušila. A tak proč bych měla rušit své plány?

Nedávno se dcera dozvěděla, že se chystám k moři. Peníze jsem odkládala celý rok, už jsem si zarezervovala letenky, hotel, za týden letím. Ale dcera za mě nebyla šťastná a naopak, začala na mě řvát. „Jak můžeš jet k moří, když tvoje dcera a vnučka jsou denně v městském horku?“ ptala se dcera.

Pak už šlo jen o to, že víc potřebují výlet k moři, já jim mám dat své peníze, protože to by bylo správnější a její tchyně by to také udělala. Nemyslím, že bych měla dávat peníze a obětovat svou dovolenou. To jsou moje peníze, které jsem vydělala. Ať se dcera s manželem více pracují, aby něčeho dosáhli, jinak jsou zvyklí, že jím pomohou rodiče.