“Soused na venkově se ukázal jako příliš mazaný. Přemýšlíme, jak mu dát za vyučenou”

Začal velmi aktivně všechny poznávat. Proběhl sousedy a seznámil se. Večer se manžel rozhodl vyrazit do města a soused byl hned u toho. Chtěl svézt, protože to bylo daleko od autobusové zastávky. Manželovi to nevadilo. A po tom to začalo.

Muž se aktivně snažil spřátelit. Pravidelně žádal manžela, aby ho svezl. A to i když jel autem z města. Předem volal, kdy pojede a řekl, že také plánuje, tak by bylo fajn jet spolu. A zjistil, kdy ho vyzvedne.

Už na chatě žádal, aby ho vzali na různé věci. Do nějaké blízké vesnice, na farmu, jednat o dobytku a krmivu pro ně. Obecně platí, že kamkoli chtěl, vezměme ho tam. Ale stejně jedeme, tak proč neudělat dobrý skutek.

Můj manžel neví, jak odmítnout. Proměnil se v taxikáře pro souseda.

A pak jsem náhodou zjistila něco o tomto muži. Ukázalo se, že všechno není tak jednoduché. Šla jsem na trh koupit. Můj pohled z dálky zachytil nějaké cizí auto, které odbočovalo na parkoviště.

Když zastavila, vystoupil soused. Přistoupil k němu pro mne neznámý muž, pozdravili se a dali se do řeči. Soused předváděl své auto. Muži se líbila. Pak se zeptal na chatu, zda je to pravda, že ji koupil, nebo pověst. Potvrdil. Pak spolubesedník řekl, že by bylo hezké sejít se na grilovačce a zároveň bychom se mohli podívat na dům.

Soused řekl, že je to možné alespoň tento víkend. Pak muž požádal o odvoz. Vezmou vše, co potřebují, a on jen dodá. Na což se mu dostalo odpovědi, že se svým oblíbencem na chatu nejezdí. Cesta je špatná, nechce auto zabít. Mluvčí byl překvapen. Jak se pak pohybuje? A náš soused vyprávěl příběh o tom, jak se seznámil se svými sousedy a nyní je používá. Komfortní. Auto je netknuté, neutrácíš peníze za benzín a nemusíš platit ani jízdné za autobus nebo taxi.

Ukazuje se, že své auto velmi miluje a stará se o něj. Ale pro ostatní to může zničit. Není to moje lítost.

Muži tam stáli a smáli se a já jsem překypovala vztekem. Pak se pustili do svých věcí a já jsem šla nakupovat. Když jsem našel vše, co jsem potřeboval, šel jsem domů. Doma jsem to řekla manželovi. Chystala jsem se zavolat a říct svému sousedovi vše, co si o něm myslí. Ale pak jsem se uklidnila a rozhodla jsem se, že to musím dostat způsobem, který bude nezapomenutelný. Nyní přemýšlíme, jak to nejlépe udělat.

Dřív jsme psali:

“Zjistila jsem, že si soused nazouvá mé pantofle, které jsou poblíž mého bytu na společné chodbě”

Udělala jsem poznámku a dostala zvláštní reakci.

Faktem je, že mám speciální krásné pantofle, ve kterých v teplém období vynáším odpadky ven na speciálně vybavené místo poblíž našeho domu.

Pantofle nechávám u svých dveří na společné chodbě. Nejsou roztrhané, nenošené. Koupila jsem je speciálně pro tento účel.

V bytě je nenosím, protože je považuji za street boty.

Podlahy mám doma čisté, můžu chodit naboso bez obav, že jsou na podlaze odpadky z ulice z pantoflí.

Kromě pantoflí a rohožky není v blízkosti mého bytu nic nadbytečného. Můj byt je dále od společných dveří než byt sousedů. To znamená, že projdu kolem jejich bytu, abych se dostala ven, ne oni.

Zacházím se svými sousedy lhostejně: existuje a je. Naše komunikace se omezuje na slova „Dobrý den. Hezký den. Venku prší."

A pak mě můj soused, pan Franta, nepříjemně překvapil.

Šla jsem se sejít s kamarádkou do kavárny, trochu jsem se opozdila, tak jsem rychle vyskočila z bytu.

A na chodbě jsem narazila na svého souseda.

Nejen, že se vrátil s prázdným odpadkovým košem, na nohou měl i moje pantofle.

Zvláště nápadné byly jeho dlouhé nehty (přesněji řečeno drápy), černé od špíny, viditelné ve štěrbinách mých pantoflí.

Lenko, ahoj! Je venku horko.

- Pane Franto, proč jste si nazul mé pantofle? - řekla jsem nepříliš zdvořile.

- Co? Pantofle? - soused byl falešně překvapen a podíval se na své nohy.

- Ano, to jsou moje pantofle, proč jste si je nazul? - upřesnila jsem svou otázku.

- No a co? Teď je dám na jejich místo a hotovo, - soused rychle shodil pantofle a položil mi je ke dveřím.

Soudě podle toho, jak chytře to udělal, jsem si uvědomila, že to nebylo poprvé, co si je nasadil.

Soused zamával kbelíkem a bosý šel ke svým dveřím.

- Ve skutečnosti to nedělají. To není vaše věc, ale vezmete to, - pokračovala jsem potom.

- Jen si pomysli, vzali jí pantofle, z toho se nezhorší. Do chodby pak není co dávat. Nech si věci v bytu, - překvapil mě soused.

Vešel do svého bytu a zabouchl dveře.

Soudě podle barvy sousedových nehtů tam plíseň jednoznačně žije.

Zatímco jsem přemýšlela o situaci, kamarádka, se kterou jsem se měla setkat, mi zavolala:
- Leni, kde jsi?

- Vali, mám trochu zpoždění, ale brzy tam budu,- odpověděla jsem.

Vrátila jsem se do svého bytu, vzala čistý pytel na odpadky, rukavice. Vyšla jsem na chodbu, vzala pantofle a dala je do tašky. Šla jsem stejnou cestou, kterou právě šel můj soused. Vyhodila pantofle.

Přišla jsem do kavárny a řekla příteli o incidentu. Valentina mi řekla, že musela jsem sousedovi hodit pantofle dozadu.

Seděly jsme v kavárně, pak šli do nákupního centra, naštěstí, že se tam kavárna nacházela. Koupila jsem si nové pantofle.

Nyní je budu muset uložit v bytě, aby nikoho ze sousedů nenapadlo jít do nich vyházet odpadky.