"Když jsem porodila dítě, přerušili jsme kontakt s kamarádkou"

Tam má spoustu svých problémů, takže jsme přestaly komunikovat. Ale komunikace s třetí kamarádkou pro mě skončila dost dramaticky a nečekaně. Když jsme chodily do školy, často jsme si povídali o své budoucnosti. Pořád říkaly, že chceme méně pracovat, více cestovat. To jsou typické myšlenky teenagera. Ale postupem času se náš světonázor měnil.

A s tou kamarádkou jsme komunikovaly i po svatbě. Vdala se v pětadvaceti a já ve třiceti. Ale i tak jsme se často vídaly a povídaly si. Mimochodem, kamarádka celý život žije na úkor manžela a nikde nepracuje. Ale naše komunikace byla přerušena, když se dozvěděla o mém těhotenství.

S manželem jsme se přestěhovali do jiné části města. Mimochodem, už se s ní nikdy nevídala. Zvala jsem ji na schůzku, buď na kafe nebo na procházku, ale odmítala, a vždy měla spoustu různých důvodů. O rok později si napsala sama a přijela za mnou na návštěvu. Ptala se na mé těhotenství a na život obecně.

A pak zase někam zmizela. S manželem děti nemají, dlouho se o to pokoušeli, ale když se to nepovedlo, tak to vzdala. O rok později za mnou zase přijela na návštěvu, ale tehdy jsem měla pocit, že už jsme cizí lidé. Po půl hodině se vrátila domů. A zase někam zmizela. Dva roky mlčela, a pak mi poslala zprávu, že si pořídila s manželem nového psa.

Tak jsme si s ní psali a pak zase někam zmizela. Začala jsem přemýšlet proč. A tak jsem usoudila, že je to asi proto, že mám dítě a oni s manželem nezvládli mít děti. Ale pořád nechápu, proč kazit takové přátelství. Ano, navštěvuje mě jednou za rok a bavíme se o různých tématech, ale o dětech nemluvím.

Ale pocit, že jsme se stali cizí, se jen stupňuje. Mám nové kamarádky, ale s nimi nemám takové přátelství, protože se s ní známe už od dětství. Mezi mými přáteli je také spousta takových příběhů, že v dospělosti se jejich přátelství vyčerpalo. Ale podle mě je to špatně. Když už jste spolu prošli, proč se alespoň jednou za měsíc neozvat?

Redakce také doporučuje přečíst:

"Hned bych manžela opustila. Jen chci ještě ušetřit nějaké peníze"

Nejvíce ze všeho v rodinném životě jsem nespokojená s pasivitou mého muže.

Jakmile máme nějaký problém, ať už v osobních vztazích nebo banální záležitosti v domácnosti, okamžitě předstírá, že je nemocný, je mu špatně a odvrací se ode mě.

Dopadne to tak, že mě manžel nechává s problémem samotnou a je mu jedno, co mám dělat, aby vše vyřešila. Jsem unavená, nevím, jak s tím žít.

Za roky soužití mě omrzelo být v neustálém napětí, když se něco stane, budu s tím zase muset bojovat sama. Až na tuto chvíli mě můj manžel naprosto uspokojuje. Moc se mi líbí jeho vyrovnanost a klid, nenadává, je vždy optimista, miluje děti.

Bohužel se naučil rychle vyhýbat ostrým zákoutím života. Se strachem přemýšlím, že když mě napadnou na dvoře zpoza rohu domu, tak můj milovaný buď potichu projde, nebo prostě zavolá policii a také se tiše bude dívat, jak mě bijí. V druhém případě o tom dokonce pochybuji, nejspíš jen utéct před nebezpečím.

Poslední dobou často myslím, že jsem udělala chybu, když jsem si ho vzala. Stále častěji mě napadá myšlenka, že se musím rozvést, jediné, co mě brzdí, je, že je ke mně velkorysý. Tady nejde o dárky, ty prakticky nedává, myslím tím, že rodinu plně finančně zabezpečuje. Z vlastních peněz platí půjčku na byt, nakupuje jídlo a další drobnosti do domácnosti, oblečení pro děti, platí školu a školku.

Můj manžel je "bankomat". Pracuji a plat mám více než slušný. Šetřím téměř vše, co se týká financí, protože oblečení a kosmetiku nakupuji i pro sebe na úkor manžela. Všechno mu vyhovuje.

Proč to dělám? Jen abych v případě rozvodu měla celkem slušné peníze.

Dlouho jsem přemýšlela o odchodu od manžela. Jen chci ještě ušetřit nějaké peníze. Je pro mě výhodné žít na jeho úkor, ale je nepravděpodobné, že se mi podaří potkat jiného člověka, který by mě plně zabezpečil.