“Moje sestra trvala na tom, abych jí hlídala dítě zdarma, ale odmítla jsem”

Zcela zdarma. S manželem chtějí někam odjet, ale dítě není s kým nechat. Řekla jsem, že můžu sedět, ale za určitou částku. V důsledku toho moje sestra začala křičet, že příbuzní to nedělají.

Stalo se, že v mé rodině nebyly tržní vztahy nikdy vítány. Naši rodiče nám nedávali peníze za to, že jsme dobří studenti nebo uklízeli podlahy. Něco málo vyčlenili na kapesné, ale jen tak.

Sestra je o 5 let starší než já. Pokud je v prvních letech patrný věkový rozdíl, později jsou hranice smazány. Moje sestra se ke mně vždy chovala jako k dítěti a učila mě. Byla jsem naštvaná. Často jsme se hádali kvůli nejrůznějším maličkostem.

Jsme z malého provinčního města, nejsou v něm vysoké školy, takže jsme se sestrou musely jet studovat do velkých měst. Když jsem poprvé nastoupila na univerzitu, žila už se svým budoucím manželem, takže jsme spolu žít nemohli. A rodiče to tak zpočátku chtěli. Usadila jsem se na ubytovně, vše mi vyhovovalo - bylo to bezpečné, zrekonstruované, dobří sousedé, takže jsem se ráda zbavila případného opatrovnictví mé sestry. Nikdo mě nekontroloval, rodičům to nikdo neřekl.

Doma jsem chodil 2x měsíčně. Rodina neměla moc peněz, ale zároveň měla každá babička svůj statek, zeleninovou zahrádku a vozila s sebou spoustu jídla. Kateřina také dostala jídlo. Musela jsem jí je doručit. Težké tašky do autobusu, do vlaku. Pak jsem šla po schodech nahoru do koleje. Přišla za mnou sestra, aby je vyzvedla. Vždycky neměla čas, takže domů jezdila méně často než já. Byla zaneprázdněná svým osobním životem, přípravami na svatbu a prací. Ani o letních prázdninách ji rodiče netrápili, když začala zahrádkářská sezóna.

Už ve 3.ročníku jsem jela na svatbu své sestry. Od té doby jezdila na vesnici často – s manželem si koupili auto. Vzali s sebou vše, co vešlo. I když utratili peníze za benzín. Moje sestra si dokonce vzala s sebou maso, konzervy a mléko. Rodiče a babičky na ní nic nešetřili.

Nic mi však nepřivezla. Zajímalo by mě, jestli jsem jí přivezla potraviny, ale je pro ni těžké dovézt mi něco autem? Není pro mne místo? Tehdy jsem všechno nesla na sobě. Poté měla moje babička výročí, kam byla pozvána sestra a její manžel. Chystali se jet autem. Když jsem se o tom dozvěděla, zavolala jsem jí a zeptala se, jestli mě můžou svézt? Kateřina souhlasila, ale oznámila cenu, kterou musím zaplatit za benzín.

- Co sis myslela? Komfort má svou cenu. Bez peněz? Jeď autobusem.

To jsem udělala. Rodičům jsem nic neřekla, jakoby končila test a přišla pozdě. Zpět jsem jela vlakem. Koneckonců, v autě mé sestry pro mne nebylo místo. Zásobili se potravinami ze zahrádky, které nikdy ani neviděli.

Když byla voda v koleji vypnuta kvůli rekonstrukci, nebyla tam vůbec žádná voda, trpěla jsem. Proto jsem požádala sestru, abych se šla umýt a vyprala se. Znovu mi řekla cenu. Musela jsem odmítnout - šla jsem s dívkami k jejich příbuzným. Od té doby jsem ji z pochopitelných důvodů již nekontaktovala. Pokračovali jsme v komunikaci, ale uvědomila jsem si, kdo je moje sestra. Zvládla jsem to bez její pomoci.

Dostudovala jsem, šla do práce a sestře se narodil syn. Nyní jsou mu 2 roky. S mojí sestrou prakticky nekomunikujeme - každá žije svůj život. A tak mi nedávno zavolala a požádala mě o hlídání synovce. Souhlasila jsem, ale řekl jsem jí cenu mých služeb.

- Jak můžeš vzít peníze od vlastní sestry? Koneckonců, tohle je tvůj synovec! - vykřikla Kateřina. - Koneckonců, kdybych měla peníze, najala bych si chůvu!

- Je to vaše starost. Musíte žít v rámci svých možností.

- Vyslechla jsem si hromadu výčitek a výhrůžek k stěžování naší matce. Poté zavěsila. Necítím žádnou hanbu za své činy. Měla by myslet dřív.

Dřív jsme napsali:

Sestra se chová podezřele, vypadá to, že manžela chce ukrást

V mé rodině nastala krize. S manželem jsme spolu devět let, ale bydleli jsme vždy v pronajatých bytech. Manžel má zdravotní problémy, v důsledku čehož téměř po celý rok pije nějaké léky.

Také nedávný virus mu dodal komplikace. Moje společnost, kde pracuji, oznámila své uzavření, musela jsem hledat nové pracoviště a najít ho nebylo tak snadné. Jednomu zaměstnavateli můj obor nevyhovoval, druhému chyběly zkušenosti a třetí mi nevyhovoval.

Manžel byl před měsícem vyhozen z práci, dostal zkrácený úvazek, také něco vyhledává. S jeho zdravím se nedá moc pracovat. Všechno to na nás spadlo, začala jsem mít výkyvy nálad. Chtěl jsem častěji mluvit se všemi, stěžovat si na svůj život, tak to bylo o něco jednodušší.

Před týdnem všechno řekla sestře, rozplakala se jí a ona mě utěšovala, jak jen mohla. Nina tvrdila, že takové potíže nemohou být věčné, vše brzy přejde. Řekla, že nejdřív se musím dobře vyspat a pak přemýšlet, kde začít novou stránku života, protože na čerstvou hlavu budou myšlenky jasnější.

Po rozhovoru s ní se mi opravdu ulevilo. S manželem jsme se rozhodli to udělat. Nic nedělali, hodně spali, jen leželi asi týden, a pak jsem si všimla, že jsem se začala chovat mnohem klidněji, nervový systém se zlepši, ruce se netřásly. Mozek začal pracovat líp.

První stres ze ztráty finanční podpory pominul, začala jsem si znovu prohlížet volná místa, posílat životopisy. V ten den mi volala Nina. Na konci rozhovoru požádala, aby se s manželem dočasně přestěhovali k ní, aby neutratili peníze za pronájem bytu. Pro moji rodinu je to významná úspora, polovinu nákladů by zaplatila jen sestra.

Moje první reakce byla radost, dokonce jsem Nině řekla, že se za pár dní přestěhujeme. Představovala jsem si, jak budeme žít v prostorném pokoji, protože byt u sestry je obrovský, prostorný, s vysokými stropy. V jednu chvíli jsem si pomyslela, že nic v tomto světě nemůže být zadarmo, i když mluvíme o sestře.

Jde o to, že Nina žije sama, nemá děti, rodinu, ani přítele už dlouho nevedla domů. Co když se jí líbí můj manžel? Představuji si, jak se vracím z práce nebo a oni budou v kuchyni flirtovat.