“Otec se snaží převést veškerý svůj majetek na cizího člověka”

Jako děti jsme s bratrem neměli život vždy růžový. Zpočátku jsme bydleli s bráchou, mámou a tátou. Neříkám, že jejich manželství bylo harmonické. Otec jezdil na služební cesty velmi často, přijel na 10 dní a pak zase na měsíc odjel. Choval se k nám dobře, finančně zajistil celou rodinu a po návratu domů trávil čas se mnou a mým bratrem. Ale moje matka, pokud si pamatuji své dětství, vždy plakala. Když jsem byla starší, uvědomila jsem si, že ji můj otec často podváděl na služebních cestách.

Když nám bylo s bratrem 10 let, naši se rozvedli. Otec na nás po návratu z výletů nezapomněl, vodil nás domů, vodil nás do divadel, kin, parků. Finančně jsme také nikdy nic nepotřebovali.

Další těžké období v naší rodině bylo, když nám s bratrem bylo 20 let. Naše matka zemřela na srdeční problémy. Otec nám pomáhal s vysokou školou a plně se o nás staral, dokud jsme nedostudovali a nenašli si práci. A pak měl táta vážnou nehodu. Lékaři o jeho život bojovali několik měsíců. S bratrem jsme pracovali a dávali všechny peníze na léčbu. Hodně pomohla tátova firma, kde řadu let pracoval. S obrovským úsilím jsme otce postavili na nohy.

Zdálo by se, že všechno nejhorší jsme nechali za sebou. Po uzdravení táta přešel na místo bez služebních cest, pracoval doma, založili jsme rodiny a děti. Otec trávil volný čas s vnoučaty, poté si koupil malý venkovský dům a začal se zajímat o zahradu. Tak plynula jeho léta v důchodu.

Ale pak mi jednoho večera zavolal otec a požádal mě, abychom k němu zítra naléhavě přišli s bratrem. Když jsme dorazili do domu našeho otce, viděli jsme, jak ho navštěvuje nějaký mladý muž ve věku asi 25 let. Náš otec řekl, že to je náš bratr, že na jedné z jeho služebních cest měl táta poměr a ta žena od něj otěhotněla. Byl při vědomí, ale dlouho nechtěl nic říct. Mluvil s Alešovou matkou, chtěl dítě zaregistrovat, ale pak ta řekla, že se vdává a už nechce komunikovat s naším otcem. Svého syna zapíše jako budoucího manžela.

Takže komunikace mezi Alešem a naším otcem se nestala v dětství. Jeho matka se brzy rozvedla a vychovávala ho sama. Řekla našemu bratrovi z otcovy strany o nás a tátovi, ale nikdy k tomu nedošlo. Bydleli jsme v různých městech. A teď Aleš sebral odvahu a rozhodl se setkat. Ukázal fotografie z dětství a obecné fotografie našeho otce a jeho matky. Můj otec měl velké city, dokonce musel jít na uklidnění.

Druhý den mi volal táta a ptal se, jestli znám telefonní číslo na dobrého notáře, který by mohl pomoci se sepsáním darovací smlouvy. Ptala jsem se, proč to potřebuje? Pak otec řekl, že chce převést veškerý svůj majetek na Aleše. Cítí vůči němu obrovskou vinu za to, že ho nevychovává, nijak mu nepomáhá, neplatí výživné. Chce, aby veškerý jeho majetek po smrti připadl jeho synovi.

Řekla jsem to všechno svému bratrovi, byli jsme v šoku. Otec viděl tohoto mladého muže poprvé! Jak se může takhle chovat? Co se stane, když ho druhý den po vystavení darovací smlouvy vystaví na ulici? Žádné přemlouvání mému otci nepomáhá, stojí si za svým. Můj bratr se nakonec vyděsil a řekl, ať si dělá, co chce, ale nenechá ho žít s ním, až ho ve stáří vyhodí z bytu.

Dřív jsme napsali:

“Jak jsme s manželem odnaučili naši dceru, posílat jejího syna k nám”

Mnoho mých přátel si stěžuje na nedostatek času. Zdálo by se, proč? V důchodu by mělo být času dost! Ale v pohlcování této hojnosti času je tak vážný okamžik, jako je komunikace s vnoučaty.

Takové situace u nás byly. Vnuk byl také často ponechán několik dní, zejména o prázdninách. Vnuk vyrůstal, bylo to pro nás s ním stále těžší, chlapec, ač námi milovaný, je velmi svéhlavý a vrtošivý. Když byl Mirek v dětství, dívali jsme se skrz prsty na jeho chování a také na to, že dcera a zeť inspirují svého syna k vědomí jeho výlučnosti a geniality.

Pak se ale z chlapce stal teenager a exkluzivita byla stále nápadnější. Je s podivem, že jsme dceru nikdy nevynesli do nebes, chválili s mírou, když si to opravdu zasloužila, nesypali komplimenty o jejích schopnostech. A pochvala od jejího otce pro Alžbětu byla obecně vzácností, a proto byla pravděpodobně obzvláště cenná.

Moderní trendy ve vzdělávání jsou úplně jiné. Na všemožných kurzech dětské psychologie jsou mladým rodičům vštěpovány myšlenky, které přicházejí odnikud, a tyto myšlenky dělají z dětí sobecké.

Loni v létě k nám byl Mirek přivezen znovu, na dobu neurčitou. Rodiče odjeli užívat si svobody a já a můj manžel jsme si vzali hlavy. Vnuk byl naprosto neovladatelný, nebral ohled na naše požadavky, náš názor, vše si dělal po svém a díval se na nás svrchu, s pocitem vlastní nadřazenosti. A rozhodli jsme se to dát do malého rámečku, jako jsme dřív dali naší dceři.

Večer mu děda oznámil, že zítra v šest ráno na něj čeká na zahradě na cvičení. Vnuk se ušklíbl a považoval to za špatný vtip. A je tu ráno. Manžel, bývalý voják, vyšel na zahradu ve sportovním oblečení, samozřejmě tam nebyl žádný vnuk, protože Mirek byl zvyklý do posledního ležet doma v posteli.

Dědeček bez přemýšlení naplnil konvici ledovou vodou ze studny a šel vzbudit vnuka. Rozebral mě smích, když jsem uslyšela výkřiky:
- Dědečku, co to děláš?

A dědeček s klidným pohledem vylil celou konvici do postele a řekl, že čeká na zahradě. Kupodivu vnuk poslechl a neochotně, ale dělal cvičení.

Po snídani se Mirek chtěl odplížit a sednout si ke svým nekonečným počítačovým hrám, ale dědeček oznámil:

— Pak můžeš hrát, pokud budeš chtít!

Vnuk rozhořčeně odpověděl:

— Co, znovu rozcvička?

— Ne, jdeme naštípat dříví, už jsi velký, jak jsi sám řekl, tak budeš dělat velké věci a hračky jsou pro MŠ a ZŠ.

Vnuk strávil den v práci. K večeru byl tak unavený, že chuť hrát tanky opravdu zmizela. Před spaním se dědeček podíval do jeho pokoje:

— Zítra jako obvykle v šest...

Vnuk neodpověděl, jen si nervózně přetáhl deku přes hlavu.

Uplynulo několik dní. Manžel nejen donutil svého vnuka pracovat, ale také se neváhal divit, že Mirek má tak málo základních mužských dovedností:

— Pojď, pojď, trénuj, to není žádné klikání myší!

O víkendu přijela dcera a zeť. Nevím, o čem se synem mluvili, ale druhý den oznámili, že odjíždějí domů s celou rodinou. Můj manžel neodolal a podpořil svého vnuka:

— A s kým budu cvičit? A studna není hotová...

Vnuk se na něj podíval zpod obočí a neodpověděl. A zeť se usmál:

— Nebojte se, rozcvička nebude zrušena, ale syn opravdu chce jít domů.

Otec pravděpodobně sám viděl, že jeho syn překračuje červené čáry, ale nemohl nic dělat.

Od té doby k nám začal vnuk chodit mnohem méně často, nezůstával přes noc. Studená sprcha z konvice, jistě vzpomínaná. A měli jsme s manželem čas pro sebe konečně.