“Bylo mi 17 let, když mě matka vyhodila z domu”

Zbožňovala jsem svého bratra - vůbec jsem k němu necítila žárlivost. Dokonce jsem rok po škole zůstala doma a hlídala ho. Moje matka neměla možnost jít na mateřskou dovolenou, takže tato starost padla na moje ramena.

Můj nevlastní otec mě nechtěl přijmout. Jen na mě křičel a obvinil mě ze všech smrtelných hříchů. Dokonce mi vyčítal kousek chleba a nadával mě. Samozřejmě jsem to nechtěla tolerovat.

Hlídala jsem bratra a on požadoval, abych také uklízela a vařila. Bez ohledu na to, jak moc jsem chtěla, nemohla jsem se odtrhnout. Byl však neklidný – ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem ho potěšit. Nejvíc mě ale rozzlobilo, že moje matka podporovala mého nevlastního otce.

— Vypadni z domu, protože jsi znovu neumyla nádobí! A obecně na nás zapomeň – my ti nepomůžeme! – křičela máma.

Bylo jí jedno, že jsem celou noc nespala, protože mému bratrovi rostly zuby. Jen jsem neměla šanci umýt to zatracené nádobí, protože se celý den brečel. To ale nikoho nezajímalo – donutili mě sbalit si věci a odejít.

Přišla jsem k babičce. Byla mou jedinou podporou. Brečela jsem a všechno jí řekla. Přijala mě.

Jakmile se naskytla příležitost, našla jsem si práci. Pochopila jsem, že jen babiččin důchod na všechno nestačí. Když jsem začala vydělávat, bylo to mnohem jednodušší. Babička si alespoň pro sebe koupila léky a cítila se lépe.

Když mi bylo 25 let, vdala jsem se a měla dvě děti. Dvě dcery. A mám skvělého manžela.

Dvanáct let jsme žili tiše. A najednou se objevila matka.

- Ahoj, dcero. Přišla jsem, protože potřebuji tvoji pomoc. Jsem již stará, můj důchod je nedostatečný, je čas poskytnout finanční pomoc své matce.

Neomluvila se. Neřekla dobré slovo. Rozhodla jsem se ji nepustit ani na práh. Když ji nezajímalo, jak žiju se svou babičkou, proč bych ji měla nyní přijímat? Za celá ta léta se máma nikdy neozvala, ale vzpomněla si na mě, jen když potřebovala peníze.

— Ach dobře! No, pokud to nechceš udělat přátelsky, půjdu k soudu. Pomůžeš mi, ať se ti to líbí nebo ne! – řekla máma.

Ne, její slova mě nevyděsila. Nezasloužila si mou pomoc, protože nikdy nebyla matkou. Skutečnou matkou. Po tomto setkání jsem dlouho plakala a snažila se dostat k rozumu.

Vzpomínky trýznily mou duši. Vzpomněla jsem si, jak jsme s babičkou seděli bez chleba a moje matka s rodinou byla na dovolené u moře. A teď ode mě očekává pomoc?

Dřív jsme psali:

"Rodiče mají mi nechat dědictví, musím je tolerovat. Život je cyklický, tolerovali i své rodiče"

Mám sestru a je pro nás čím dál těžší komunikovat s vlastní rodinou, prostě nemáme už nervy. Když jsme vyrůstaly, tak jsme se rychle odstěhovaly od rodičů, ale oni nás nenechali odpočinout, neustále figurovali v našich životech.

Zde bylo jasné, že jediným řešením problému je odejít daleko od domova, nejlépe do zahraničí. Od malička jsme žili v podmínkách totální kontroly. Od toho byli rodiče daleko a nechtěli s nimi navázat žádný vztah. kontrola trvala až do mých dvaceti let. Moje starší sestra měla stejný osud, také naprosto neměla osobní život.

Vím, že je ošklivé takhle mluvit o svých rodičích, ale vyvolávají ve mě strašnou nenávist. Byly jsme pod kontrolou a vrstevníkům jejích rodiče dávali plnou volnost, z toho bylo ještě těžší se s takovým postojem smířit. Je jasné, že rodiče tolerujeme jen proto, abychom získali majetek, který zdědili. Uvědomujeme si, že pokud se od nich vzdálíme a přestaneme komunikovat, pak dědictví neuvidíme.

A kdo ho dostane, nějaká cizí osoba? Je lepší být trpělivý a mít možnost získat pasivní příjem, než ztratit vše. Chápu, že takové vztahy nejsou ve společnosti akceptovány, ale s našimi rodiči to jinak nejde. Všichni kolem říkají, že je lepší nekomunikovat, než tolerovat. Když víme o našich finančních výhodách, stále se mluví o tom, že to rozvrátí naši psychiku a žádné byty nám pak nepomohou, abychom se opět cítili duševně zdraví.

Mluvíme o tom se sestrou, ale obě si uvědomujeme, že to zatím nemůžeme odmítnout. Rodiče nás samozřejmě neslyší. Neuvědomují si, že jsme již dospělí lidé, kteří si bez jejich pomoci mohou zařídit život. Opravdu věří, že jejich výchova je správná a je správné, aby se do života dospělých dcer dostali se svými pravidly. Možná se tak starají, ale jsem z toho unavená, stejně jako moje sestra.

Pamatuji si, že jejich rodiče dělali to samé a strašně je to štvalo. Ale teď jdou v jejich šlépějích a ani si toho nevšimnou, nebo možná nechtějí vidět, že nám to dělají totéž. Možná je to osud takový v naší rodině, nemilovat své rodiče a prostě je tolerovat.