"Že se nestydíš bydlet ve 30 letech s rodiči"

Dcera ženy chodí se svým přítelem dva roky. Pracují ve stejné firmě a potkali se tam. Když Alice zjistila, že její dcera má více či méně vážný vztah, začala přemýšlet, jaký je její zeť a s kým žije. Odpověď zabila Alici - Jan žije se svými rodiči. Jsou to bohatí lidé a on sám vydělává dobré peníze, ale z nějakého důvodu nespěchá na svobodu.

— Je pro mě pohodlnější bydlet s rodiči. Kdybych bydlel sám, kdo by vařil a uklízel? S rodiči mám výborný vztah, takže nevidím smysl se stěhovat, - odpověděl Jan.

Potenciální tchyně nepracuje. Její manžel vlastní firmu, a tak má možnost starat se o běžný život i své záležitosti. Navíc, když byl její syn malý, byla to ona, kdo ho vychovával, zatímco její manžel nebyl v práci. To znamená, že tato žena věnovala celý svůj život rodině a obětovala osobní naplnění. Jan pro ni byl odbytištěm, takže ona sama se s ním nechce rozloučit.

Alice má úplně jiný rodinný model. Má dvě děti. Nejstarší syn odešel na svobodu, jakmile vystudoval vysokou školu. Sám uklízí, vaří, pere a od nikoho nečeká pomoc. A manžel Alice je takový. Ve všem jí pomáhá a nepohrdne ani domácími úkoly. Proto je pro ni divoké slyšet taková slova z úst potenciálního zetě.

Dcera však nehodlala matku poslouchat. Všichni lidé žijí jinak – jak jim to vyhovuje. Nadále se scházela s Janem a dělala s ním společné plány do budoucna. A brzy se rozhodli, že se spolu nastěhují, aby otestovali své pocity v každodenním životě.

- Budeme bydlet u našich. Místa je dost. Proč utrácet peníze za nájem? - řekl Jan své nevěstě.

Sylva netouží žít se svými budoucími tchánami. Věří, že děti by měly žít odděleně od svých rodičů. Nechce, aby její tchyně vedla domácnost a byla jedinou ženou v domácnosti.

— Sylva stála na svém a rozhodně odmítla. Jako když si nepronajmeme byt, nebudeme spolu bydlet. Jan to proto vzdal. Ale to mě neuklidňuje... Myslím, že ho nepotřebuje. Není vůbec přizpůsobený životu. Je děsivé si představit, jak těžké bude pro mou dceru být s ním. Je zvyklý, že jeho matka dělá všechno, - povzdechne si Alice.

Alice se snaží všemi možnými způsoby přesvědčit svou dceru, že její vyvolený není vhodný pro rodinu. Své ženě v domácnosti nepomůže. Začne jí také vyčítat, že nesouhlasí s bydlením s jeho rodiči. Sylva v každodenním životě chřadne, a to bude vše. Jelikož se muž v tom věku nemůže odtrhnout od sukně své matky, nemá smysl zakládat rodinu s takovým mamánkem.

Dcera Alice ještě neví, co má dělat. Miluje Jana a má dost kladných vlastností, ale matčina slova nemůže dostat z hlavy.

Dřív jsme psali:

“Při další návštěvě svých vnoučat jsem předstírala, že doma nikdo není. Žádné síly”

Která babička by nemilovala svá vnoučata? Zpravidla je miluje více než své děti a ani já nejsem v tomto ohledu výjimkou. Mým dvěma rebelům je už osm let.

A to už je mi pod sedmdesát, stala jsem se babičkou docela pozdě, dcera měla zdravotní problémy a hned po svatbě jsem nemohla porodit děti, utíkaly k nemocničním lékařům, ale dosáhly svého.

Samozřejmě, když se mi narodila vnoučata, snažila jsem se s nimi dceři pomáhat, bydlíme kousek od sebe a většinu volného času jsem zaměstnávala procházkami s dvojkočárkem, vařením, úklidem, praním apod.

Můj zeť tvrdě pracoval, staral se o rodinu a pomáhal mi, takže se nemohl tolik věnovat svým dědicům.

Zatímco děti byly malé a bylo s nimi méně trápení, už to s odstupem chápu. Zpočátku to vypadalo, že tento rytmus s dcerou prostě nevydržíme. Jeden onemocněl, další onemocněl. Starší se rozhodl plavat v louži (10 minut), mladší se za ním okamžitě ponořil.

Postupně jsem si začala uvědomovat, že vzpamatovat se z „boje“ s vnoučaty je čím dál těžší. Přes noc jsem neměla čas odpočívat, občas jsem dceři volala, že jí nemůžu pomoci s ranními přípravami na vnoučata. Dcera byla uražena, ale nedostala se k ní, že už na tom nejsem fyzicky stejně. A abych byl upřímná, chtěla jsem klidný, odměřený život v důchodu.

Moje vnoučata chodila do školy, jen cesta za poznáním vedla kolem mého domu a já s nimi musela komunikovat jak ráno, tak po vyučování. Nejúnavnější byly odpolední návštěvy. Kluci přibíhali hladoví, nadšení, nakrmila jsem je, poslouchala jsem dlouhé historky o uplynulém dni ve škole, pak jsme si zpravidla sedli na hodiny (táta s mámou byli v práci) a asi v šest hodin večer naše komunikace skončila - přicházela moje dcera a vzala děti.

Nedávno, po vypuknutí epidemie, přešla moje dcera na práci na dálku. Její počítač byl připojen k podnikové síti a ona z pohodlí domova distribuovala, plánovala, shrnula výsledky činnosti firmy. Ale můj rytmus se nezměnil, vnoučata se odpoledne se mnou pevně zabydlela.

Nedávno, po vypuknutí epidemie, přešla moje dcera na práci na dálku. Její počítač byl připojen k podnikové síti a ona z pohodlí domova distribuovala, plánovala, shrnula výsledky činnosti firmy. Ale můj rytmus se nezměnil, vnoučata se odpoledne se mnou pevně zabydlela.

Musela jsem jednat nevhodně. Když jsem si pár dní stěžovala své dceři, že mi není dobře, slyšela jsem další volání svých vnoučat a neotevřela jsem dveře. Zvonili ještě půl hodiny a pak odešli do svého domu. O půl hodiny později začala moje dcera volat na telefon:

— Co se stalo?

Vysvětlila jsem, že se celkově nic nestalo, jen jsem si lehla, abych si odpočinula a usnula.

Odpověď nebyla příliš zdvořilá:

— Jasně!

S jistou současnou odlehlostí od rodiny mé dcery mě těší, že jsem podváděla a osvobodila se od povinností každodenní chůvy.

Nyní se s vnoučaty vídáme mnohem méně často, náš vztah se nezměnil, ale mám volný čas, který mi dříve tolik chyběl.