"Není mi patnáct let. Ale máma mi pořád leze do života"

Já osobně nechci, aby máma žila se mnou. Věřím, že jen v případě, kdy opravdu není střecha nad hlavou, není kde bydlet, lze bydlet spolu. Moje máma s tím nemá nic společného. Když se rozvedla s tatínkem, koupila si domek na vesnici, kde žije už osm let. Táta byl chytřejší, hned si našel novou manželku, s ní už v manželství koupil byt ve městě.

Proto taková zpráva maminku zasáhla víc než jen rozvod. Chtěla žít ve městě, ale neměla takovou možnost. Po celou dobu po rozvodu maminka šťastně žije, má sousedky, se kterými přátelí, vesnice je čistá a má dobrou infrastrukturu. Takže důvod k touze prostě být nemusí. S financi nemá problém. Tak kde se bere ta touha žít se mnou?

Je mi nepříjemné ji odmítnout, bude to skandál, ale jsem už dávno dospělá, mám svůj životní rytmus, pravidla, klid. Nechci, aby někdo narušoval náš klid se synem. Každý dospělý člověk, který dosáhne plnoletosti, má právo na osobní život a své hranice. Už od dětství sníme o tom, že budeme mít "kousek" svého rohu v domě, kde nikdo kromě tebe nemusí nic dělat.

Ideální je, když má dítě svůj vlastní pokoj, ve kterém si hraje, uklízí, spí a přijímá hosty. Sám, jak chce, přehazuje z místa na místo hračky, věci dává do skříně. Tak to i v dospělosti chodí, jen se zvětšuje rozsah osobního. Souhlasím, je velmi frustrující, když k vám "lezou" bez pozvání, i když jsou to blízcí lidé.

Jednou jsem se rozhodla promluvit s mámou o tom, že se ke mně nastěhuje. Řekla jsem jí všechny myšlenky, řekla jsem jí pravdu, že jsem už dávno dospělá, chci žít sama. Slíbila, že budu chodit často na návštěvy, vnoučata nechám na víkendy a prázdniny, aby se necítila sama.

Řekla jsem mámě rovnou, že se jí nechci říkat, kam chodím, co dělám. Koneckonců, můžu přivést muže do domu, ale s mámou je to nepříjemné. Už nejsem ve věku, abych poslouchala mámu, nechci být kontrolovaná a řízená. Matka jen řekla, že jsem sobecká, ale vůbec nechce rozumět, jak se v této situaci budu cítit já.

Dřív jsme psali:

Dcera požaduje, abych její rodině dala peníze na dovolenou u moře

Přestala jsem komunikovat s vlastní dcerou. Mluvím s ní a slyším hlas její tchyně, protože dcera začala mluvit jejími slovy. To mě nepřekvapuje, pozice maminky jejího manžela pro mladé je více než pohodlná.

Ti pro sebe nežijí. Celý život žili pro syna a nyní žijí pro jeho rodinu. A já mám k tomu, co se děje, úplně jiný postoj. Vychovávala jsem dceru sama, bez manžela. Maminka mi občas pomáhala, ale vždy zdůrazňovala, že je to právě její dobrovolná pomoc, ne povinnost, takže to může každou chvíli skončit a já to nemusím brát jako samozřejmost.

Nejdřív jsem byla uražená a pak jsem zjistila, že máma má pravdu. Vychovala mě, dala mi vzdělání a start do života, ale nemusí mě tahat celý život na svých ramenách. Pochopila jsem to a přijala. Tato pozice mi byla blízká, takže když dcera dospěla, řekla jsem jí to samé.

Jsem připravena pomáhat, podporovat a tak dále, ale musí vzít v úvahu, že i já mám své plány, zájmy a přání, s tím je třeba počítat. V našem vztahu s dcerou bylo všechno skvělé, než se vdala. Přesněji řečeno, i první rok po svatbě byl stále v pořádku. A pak začaly problémy.

Postoj rodičů švagra je zcela opačný než ten můj. Žijí výhradně pro děti a vnoučata. Všechno nejlepší dělají pro děti, každou korunu dávají dětem. Děti už jsou dospělé, samy o sobě by měly přemýšlet, a ne čekat, až jím pomohou rodiče. Ti se domnívali, že veškerá pomoc dětem byla na pokraji sebeobětování. A demonstrativní sebeobětování tak, aby všichni viděli a věděli, do čeho jdou kvůli dětem.

Přišlo mi to divné, ale nelezla jsem do toho, ať si žijí, jak chtějí. Ale na začátku jsem si nevšimla jejich vliv na mou vlastní dceru. Podívala se na "výkony" tchýně a začala po mně požadovat totéž. I když jsem dobře věděla, že máme trochu jiný formát vztahu.

V zimě tchyně ležela v nemocnici a dcera se švagrem někam odjeli na návštěvu. S vnučkou měl být tchán, ale vytáhli ho do práce. Mladí mě oslovili. Nevadí mi sedět s vnučkou, ale udělali to velmi pozdě. Už jsem měla s kamarádkou lístky na koncert. Nechtěla jsem to zrušit, o čemž jsem řekla i dceří.

Hodně se na mě zlobila a tvrdila, že kdyby tchyně nebyla nemocná, vzdala by se všeho, aby byla s vnučkou vícekrát, a já jsem sobecká. Samozřejmě, kdyby byla situace na hraně, závisel by na tom život a zdraví, tak bych to zrušila. A tak proč bych měla rušit své plány?

Nedávno se dcera dozvěděla, že se chystám k moři. Peníze jsem odkládala celý rok, už jsem si zarezervovala letenky, hotel, za týden letím. Ale dcera za mě nebyla šťastná a naopak, začala na mě řvát. „Jak můžeš jet k moří, když tvoje dcera a vnučka jsou denně v městském horku?“ ptala se dcera.

Pak už šlo jen o to, že víc potřebují výlet k moři, já jim mám dat své peníze, protože to by bylo správnější a její tchyně by to také udělala. Nemyslím, že bych měla dávat peníze a obětovat svou dovolenou. To jsou moje peníze, které jsem vydělala. Ať se dcera s manželem více pracují, aby něčeho dosáhli, jinak jsou zvyklí, že jím pomohou rodiče.