“Potřebuji vnoučata, ale moje dcera si pravidelně pořizuje jen kočky”

Mladí lidé dnes raději žijí pro sebe. Považuji je za sobecké a bezcitné.

Nikdy jsme Lucii o nic nepřipravili. Dali jí to nejlepší. Studovala na dobré univerzitě a koupili jsme jí byt.

Zkrátka jsme hráli dceři svatbu, pak začaly žít samy. Nejprve jsem dceři jemně naznačovala, že rodina bez dětí není rodina. Ve 40 je pozdě mít děti.

Mají kocoura. A dali mu všechna očkování a čipovali ho. Neustále s ním jezdí k veterinářům. Bohužel je často nemocný. Dokonce mě několikrát požádali, abych přišla a hlídala jejich mazlíčka. Jsou zaneprázdněni a očekává se, že přijede veterinář. Nejsou to taková vnoučata, o kterých jsem snila. Ale musela jsem pomoci.

Začala jsem své dceři častěji připomínat, že čas plyne. Ale moje dcera mě nechtěla poslouchat. Řekla mi, ať ji zatím nechám na pokoji. Vše má svůj čas. Dokonce jsme se kvůli tomu několikrát hádaly. Koneckonců, nemůžete tolik let běhat se svými kočkami. Nabídla jsem své dceři pomoc s vnoučaty a jejich výchovou. Jen ona a Viktor si pořídili další kočku.

Pak tam byla další kočka a další z útulku. Takže momentálně má moje dcera doma opravdovou kočičí Zoo. Nikdy se ale nerozhodli mít děti. Lucie a Viktor nadále žijí pro sebe. Nic si neodpírají. A nic je netrápí.

Nedávno si děti našly novou zábavu. O víkendech cestují po zemi, pronajímají si hotelové pokoje a začali blogovat, aby o svých cestách vyprávěli. To vše je úžasné, ale když nejsou doma, žádají mě, abych dohlížela na jejich kočičí bandu.

Moje dcera mě doslova prosila, abych souhlasila s tím, že se jí budu starat o kočky. Souhlasila jsem. O víkendech musím uklízet po zvířatech, krmit je, dokonce je venčit.

To není trestný čin. Jen se mi teď smějí i moje kamarádky. Všichni už mají vnoučata a já trávím veškerý čas s kočkami.

Dřív jsme psali:

Jedna věta z úst dítěte dokázala umlčet rodiče, kteří chtěli urazit staršího dědečka

Stáří je nevyhnutelné, protože mládí není věčné. Všichni máme pocit, že ve stáří zůstaneme stejně aktivní a chytří, ale to bohužel není pravda. Nejen, že začínají problémy s pamětí, ale také se vám začínají třást ruce.

Chronická onemocnění jsou také části stáří. Je dobré, když jsou kolem něj lidé, kteří mohou v takových chvílích pomoci a podpořit je. Ale velmi často se blízcí začínají rozčilovat, když se setkávají se známkami stáří. Dospělé děti se nechtějí starat o starší rodiče. To se stalo i v této rodině.

Staršího dědečka si vzali k sobě do městského bytu, protože po smrti manželky byl úplně sám na vesnici. Muž si velmi vážil takového dobromyslného činu svých dětí a snažil se je ve všem potěšit. Švagrová a syn však nebyli spokojeni.

Ani s ním u jednoho stolu nechtěli jíst. Starý muž velmi třásl rukama, takže jedl nedbale. Děti v takových chvílích nespokojeně vzdychaly a projevovaly svůj kyselý výraz ve tváři. A když děda rozbil talíře, švagrová se zbláznila a posadila ho k samostatnému stolu. Syn o tom nevěděl, protože byl neustále v práci. Dědeček si nebyl zvyklý stěžovat, byl tichý a trpělivý.

Tento stav však vnuka neuspokojil. Čtyřletý Honza sledoval chování matky a pak spěchal do svého pokoje. Když žena vešla do místnosti, viděla, jak si syn hraje s větvemi a snaží se něco vymyslet. „Co to děláš?“ ptala se jeho máma. „Dřevěné nádobí. Až budete s tátou staří jako děda, budete z ní jíst, abyste nerozbíjeli talíře,“ prozradil Honza.

Žena se v tu chvíli rozplakala. Začala se cítit špatně. Jedna dětská věta ji probudila a pronikla do všech hlubin svědomí. Uvědomila si, že se k nim syn bude stejně chovat i ve stáří, protože kopíruje jejich chování. Ten večer se žena rozhodla promluvit s manželem. Radikálně změnili svůj postoj ke staršímu příbuznému a omluvili se mu za urážku.