Zatímco její manžel byl z inteligentní rodiny, měl vysokoškolské vzdělání. S Marii měli nejspíš jen vášeň. A tak se rozhodli rozvést. Ale smutný z toho byl jen Ondřej, protože jeho syn zůstal s manželkou. A protože se Marie k exmanželovi necítila dobře, pochopil, že mu nedovolí vídat se se synem.
A tak Marie okamžitě odjela ke svým rodičům do jiného města, samozřejmě svému bývalému manželovi nedala adresu. A tak Ondřej začal smutný osamělý život. Už jsou to tři roky, co se Ondřej se svým synem nevídal. A nyní mu někdo zavolal. Na začátku muž nic nepochopil a pak rozebral podstatu mluvených slov.
Ukázalo se, že jeho bývalá žena zemřela a on musí přijet a zajistit péči o svého syna. Pak přijel a jeho syn tam nebyl. A tak se dozvěděl, že když rodiče manželky zemřeli, dala Marie syna své babičce. Marie zemřela v autonehodě. Smrt bývalé ho hodně utrápila, ale byl zároveň šťastný, protože mohl být se svým synem.
Hlavním problémem však bylo hned to, že syna musela vyzvednout u babičky. Když syn viděl svého otce, byl velmi šťastný, ale od babičky nechtěl odejít. „Babi, nepouštěj mě, nechci od tebe odejít!“ křičel malý chlapec. Tehdy Ondřej ani nevěděl, co má dělat. Bylo mu líto chlapce zranit, a tak vyšel z domu na čerstvá vzduch.
Měl v hlavě spoustu myšlenek, nevěděl, jak se má správně chovat. Pak šel do domu a šel spát. Rozhodl, že ráno udělá správné rozhodnutí. Ráno se probudil a řekl babičce, že se s vnukem nastěhuje k němu, pak syn k životu s otcem zvykne a babička se vrátí do vesnice.
Dřív jsme napsali:
“Jak jsme s manželem odnaučili naši dceru, posílat jejího syna k nám”
Mnoho mých přátel si stěžuje na nedostatek času. Zdálo by se, proč? V důchodu by mělo být času dost! Ale v pohlcování této hojnosti času je tak vážný okamžik, jako je komunikace s vnoučaty.
Takové situace u nás byly. Vnuk byl také často ponechán několik dní, zejména o prázdninách. Vnuk vyrůstal, bylo to pro nás s ním stále těžší, chlapec, ač námi milovaný, je velmi svéhlavý a vrtošivý. Když byl Mirek v dětství, dívali jsme se skrz prsty na jeho chování a také na to, že dcera a zeť inspirují svého syna k vědomí jeho výlučnosti a geniality.
Česnekové brambory pečené v troubě s křupavou sýrovou kůrkou a šťavnatou náplní
“Odmítla jsem vzít svého pětiletého vnuka na dovolenou a stala se v očích dcery nepřítelem“
“Ano, nejprve je to jen svíčková a pak přijdou miliony dalších stížností. Jeho táta byl úplně stejný, ale vrátila jsem ho na jeho místo a co děláš ty”
"Husky plus Corgi, jezevčík plus ovčák": šlechtitelé ukázali nová plemena psů
Pak se ale z chlapce stal teenager a exkluzivita byla stále nápadnější. Je s podivem, že jsme dceru nikdy nevynesli do nebes, chválili s mírou, když si to opravdu zasloužila, nesypali komplimenty o jejích schopnostech. A pochvala od jejího otce pro Alžbětu byla obecně vzácností, a proto byla pravděpodobně obzvláště cenná.
Moderní trendy ve vzdělávání jsou úplně jiné. Na všemožných kurzech dětské psychologie jsou mladým rodičům vštěpovány myšlenky, které přicházejí odnikud, a tyto myšlenky dělají z dětí sobecké.
Loni v létě k nám byl Mirek přivezen znovu, na dobu neurčitou. Rodiče odjeli užívat si svobody a já a můj manžel jsme si vzali hlavy. Vnuk byl naprosto neovladatelný, nebral ohled na naše požadavky, náš názor, vše si dělal po svém a díval se na nás svrchu, s pocitem vlastní nadřazenosti. A rozhodli jsme se to dát do malého rámečku, jako jsme dřív dali naší dceři.
Večer mu děda oznámil, že zítra v šest ráno na něj čeká na zahradě na cvičení. Vnuk se ušklíbl a považoval to za špatný vtip. A je tu ráno. Manžel, bývalý voják, vyšel na zahradu ve sportovním oblečení, samozřejmě tam nebyl žádný vnuk, protože Mirek byl zvyklý do posledního ležet doma v posteli.
Dědeček bez přemýšlení naplnil konvici ledovou vodou ze studny a šel vzbudit vnuka. Rozebral mě smích, když jsem uslyšela výkřiky:
- Dědečku, co to děláš?
A dědeček s klidným pohledem vylil celou konvici do postele a řekl, že čeká na zahradě. Kupodivu vnuk poslechl a neochotně, ale dělal cvičení.
Po snídani se Mirek chtěl odplížit a sednout si ke svým nekonečným počítačovým hrám, ale dědeček oznámil:
— Pak můžeš hrát, pokud budeš chtít!
Vnuk rozhořčeně odpověděl:
— Co, znovu rozcvička?
— Ne, jdeme naštípat dříví, už jsi velký, jak jsi sám řekl, tak budeš dělat velké věci a hračky jsou pro MŠ a ZŠ.
Vnuk strávil den v práci. K večeru byl tak unavený, že chuť hrát tanky opravdu zmizela. Před spaním se dědeček podíval do jeho pokoje:
— Zítra jako obvykle v šest...
Vnuk neodpověděl, jen si nervózně přetáhl deku přes hlavu.
Uplynulo několik dní. Manžel nejen donutil svého vnuka pracovat, ale také se neváhal divit, že Mirek má tak málo základních mužských dovedností:
— Pojď, pojď, trénuj, to není žádné klikání myší!
O víkendu přijela dcera a zeť. Nevím, o čem se synem mluvili, ale druhý den oznámili, že odjíždějí domů s celou rodinou. Můj manžel neodolal a podpořil svého vnuka:
— A s kým budu cvičit? A studna není hotová...
Vnuk se na něj podíval zpod obočí a neodpověděl. A zeť se usmál:
— Nebojte se, rozcvička nebude zrušena, ale syn opravdu chce jít domů.
Otec pravděpodobně sám viděl, že jeho syn překračuje červené čáry, ale nemohl nic dělat.
Od té doby k nám začal vnuk chodit mnohem méně často, nezůstával přes noc. Studená sprcha z konvice, jistě vzpomínaná. A měli jsme s manželem čas pro sebe konečně.