"Musím bydlet v jednom pokoji se třemi vnoučaty. A brzy se narodí i čtvrté vnouče"

Příběh o prvním dítěti: Můj syn právě ukončil studium na univerzitě. Jeho přítelkyně byla o pět let mladší než on. Jednou mě zeptala: „Co uděláme s těhotenstvím?“ Nevěděla jsem tehdy, co mám na takovou otázku odpovědět. Řekla jsem jen, že jsou už dospěli, a proto by mohli všechno vyřešit samostatně.

Počítám. že v takové situaci by oni a můj syn měli převzít odpovědnost na sebe. Jeho žena spí skoro až do oběda. Děti krmím já a pak poslouchám, že něco dělám špatně! A pokud se jí něco nelíbí, tak ať vaří svým dětem, co uzná za vhodné. Jak rodit, tak je první a jak děti nakrmit, tak spí.

Myslím, že své povinnosti jako matka jsem splnila. Můj syn má vysokoškolské vzdělání a dokonce vlastní byt. Ale řekli mi, že je příliš malý pro jejich obrovskou rodinu. Ale zase, podle snachy, je to moje chyba, protože jsem ji koupila synovi. Říkám jim – prodejte byt, pořiďte si dům. Ne, jeho žena nechce "pracovat v domě a zahradě".

A můj syn není taky svátý. Svůj byt si pronajali a on se ke mně nastěhoval s rodinou. I on je na mě naštvaný, že jsem mu nedovolila dát mu čas na hledání normální práce. Protože už tehdy měl dítě, musela jsem je nějak zabezpečit? V domě se cítím jako v ubytovně. Chtěla jsem se přestěhovat do jejich jednopokojového bytu, to ne, syn to zakazuje.

Za ty peníze, co dostávají za nájem, právě žijí. Mrzí mě, že jsem si byt na jeho jméno zapsala. Neměla jsem to dělat. Matka snachy mě volala, abych bydlela s ní. Ale i to, aby její dcera mohla být klidně majitelkou mého domu. Kamarádky mi říkají, proč je nevyhodím z domu.

A já vím, že beze mě nepřežiji, nemůžu si dovolit udělat to svému synovi a jeho rodině. A nenudím se sama doma. Vnoučata baví mě každý den! A jak je můžu nechat? Nijak. Bydlím v jednom pokoji se třemi vnoučaty...

Dřív jsme psali:

"Rodiče mají mi nechat dědictví, musím je tolerovat. Život je cyklický, tolerovali i své rodiče"

Mám sestru a je pro nás čím dál těžší komunikovat s vlastní rodinou, prostě nemáme už nervy. Když jsme vyrůstaly, tak jsme se rychle odstěhovaly od rodičů, ale oni nás nenechali odpočinout, neustále figurovali v našich životech.

Zde bylo jasné, že jediným řešením problému je odejít daleko od domova, nejlépe do zahraničí. Od malička jsme žili v podmínkách totální kontroly. Od toho byli rodiče daleko a nechtěli s nimi navázat žádný vztah. kontrola trvala až do mých dvaceti let. Moje starší sestra měla stejný osud, také naprosto neměla osobní život.

Vím, že je ošklivé takhle mluvit o svých rodičích, ale vyvolávají ve mě strašnou nenávist. Byly jsme pod kontrolou a vrstevníkům jejích rodiče dávali plnou volnost, z toho bylo ještě těžší se s takovým postojem smířit. Je jasné, že rodiče tolerujeme jen proto, abychom získali majetek, který zdědili. Uvědomujeme si, že pokud se od nich vzdálíme a přestaneme komunikovat, pak dědictví neuvidíme.

A kdo ho dostane, nějaká cizí osoba? Je lepší být trpělivý a mít možnost získat pasivní příjem, než ztratit vše. Chápu, že takové vztahy nejsou ve společnosti akceptovány, ale s našimi rodiči to jinak nejde. Všichni kolem říkají, že je lepší nekomunikovat, než tolerovat. Když víme o našich finančních výhodách, stále se mluví o tom, že to rozvrátí naši psychiku a žádné byty nám pak nepomohou, abychom se opět cítili duševně zdraví.

Mluvíme o tom se sestrou, ale obě si uvědomujeme, že to zatím nemůžeme odmítnout. Rodiče nás samozřejmě neslyší. Neuvědomují si, že jsme již dospělí lidé, kteří si bez jejich pomoci mohou zařídit život. Opravdu věří, že jejich výchova je správná a je správné, aby se do života dospělých dcer dostali se svými pravidly. Možná se tak starají, ale jsem z toho unavená, stejně jako moje sestra.

Pamatuji si, že jejich rodiče dělali to samé a strašně je to štvalo. Ale teď jdou v jejich šlépějích a ani si toho nevšimnou, nebo možná nechtějí vidět, že nám to dělají totéž. Možná je to osud takový v naší rodině, nemilovat své rodiče a prostě je tolerovat.