Jenže on nepomáhá, ale věří, že mu všichni dluží. Nejde o to, že bychom mu my, jeho příbuzní dlužili peníze. Jako upír vysává z každého informace o problémech a neúspěších. Matějovi je 35 let a v sociální společnosti není příliš stabilní. Podle svých slov se dokáže uživit, navíc nemá manželku, děti.
Můj bratr hledá sám sebe. Když od nás uslyší, že má někdo problémy, okamžitě si v mysli nakreslí obrázek, jak tyto problémy vyřešit. Začíná plánovat nový startup, sní o otevření nového podnikání, chce tak zvýšit svou životní úroveň. Na jedné straně ho takové jednání tlačí k myšlence, že jen našel další ubohou metodu, jak se v životě prosadit.
Je to směšné, ale můj bratr nic nedělá. Systematicky ho čeká neúspěch, ať se mu to povede jakkoliv. Pokud v prvních dnech láká zákazníky, tak už za týden se vypaří a nové je čím dál těžší najít. Dobře se mu daří jen v oblasti obchodu. Je pravda, že tam musí pracovat od rána do noci, protože na tom závisí jeho plat.
Jeho nadřízení mu nastaví plán, na základě kterého získá procento. Respektive čím větší je počet zákazníků, tím vyšší je její plat. Osobně si myslím, že kořenem všeho zla mého bratra je jeho arogance. A pak, že neumí být skromný, když přijdou první úspěchy, tak to křičí na každém rohu.
Ke svým povinnostem se jako vedoucí chová nedbale a příliš nesleduje svůj vzhled. Zákaznická základna se mu postupně zmenšuje, noví partneři nejsou a najít zboží, které má spotřebitelskou poptávku, je čím dál těžší. Podle scénáře všechny jeho „pracovní dobrodružství“ končí uzavřením podniku nebo propuštěním z práce.
Na základě toho všeho mi Matěj nedávno řekl, že ho musím finančně zabezpečovat. Takže se nechce snažit, pracovat na sobě, dosahovat stanovených cílů a já mu musím pomáhat? Rozesmálo mě to. Jsem sestřenice, ne manželka, abych byla nablízku a podporovala. Navíc nejsem bohatá na to, abych vzala na ramena dospělého příbuzného a zajistila mu všechny jeho potřeby.
Vlastně mu nic nedlužím. Ať si úvěr vezme, možná tehdy se stane chytřejší. Nakonec ať zavolá na všechna volná místa a najde si práci, která mu bude přinášet radost a příjem ve stejném poměru. Na ostatní se s takovým požadavkem neobrátil, protože já jsem ta bezproblémová příbuzná.
Dřív jsme psali:
“Při další návštěvě svých vnoučat jsem předstírala, že doma nikdo není. Žádné síly”
Příběh ze života: "Nechci, aby o mě manžel pečoval jako o malou"
Příběh ze života: "Adoptovali si mě, aby se o ně ve stáří měl kdo starat"
Jak vypadá manželka nejkrásnějšího araba světa
“Samota je hrozná věc”: Životní rozhodnutí Jitky Schneiderové. Miminko po čtyřicítce
Která babička by nemilovala svá vnoučata? Zpravidla je miluje více než své děti a ani já nejsem v tomto ohledu výjimkou. Mým dvěma rebelům je už osm let.
A to už je mi pod sedmdesát, stala jsem se babičkou docela pozdě, dcera měla zdravotní problémy a hned po svatbě jsem nemohla porodit děti, utíkaly k nemocničním lékařům, ale dosáhly svého.
Samozřejmě, když se mi narodila vnoučata, snažila jsem se s nimi dceři pomáhat, bydlíme kousek od sebe a většinu volného času jsem zaměstnávala procházkami s dvojkočárkem, vařením, úklidem, praním apod.
Můj zeť tvrdě pracoval, staral se o rodinu a pomáhal mi, takže se nemohl tolik věnovat svým dědicům.
Zatímco děti byly malé a bylo s nimi méně trápení, už to s odstupem chápu. Zpočátku to vypadalo, že tento rytmus s dcerou prostě nevydržíme. Jeden onemocněl, další onemocněl. Starší se rozhodl plavat v louži (10 minut), mladší se za ním okamžitě ponořil.
Postupně jsem si začala uvědomovat, že vzpamatovat se z „boje“ s vnoučaty je čím dál těžší. Přes noc jsem neměla čas odpočívat, občas jsem dceři volala, že jí nemůžu pomoci s ranními přípravami na vnoučata. Dcera byla uražena, ale nedostala se k ní, že už na tom nejsem fyzicky stejně. A abych byl upřímná, chtěla jsem klidný, odměřený život v důchodu.
Moje vnoučata chodila do školy, jen cesta za poznáním vedla kolem mého domu a já s nimi musela komunikovat jak ráno, tak po vyučování. Nejúnavnější byly odpolední návštěvy. Kluci přibíhali hladoví, nadšení, nakrmila jsem je, poslouchala jsem dlouhé historky o uplynulém dni ve škole, pak jsme si zpravidla sedli na hodiny (táta s mámou byli v práci) a asi v šest hodin večer naše komunikace skončila - přicházela moje dcera a vzala děti.
Nedávno, po vypuknutí epidemie, přešla moje dcera na práci na dálku. Její počítač byl připojen k podnikové síti a ona z pohodlí domova distribuovala, plánovala, shrnula výsledky činnosti firmy. Ale můj rytmus se nezměnil, vnoučata se odpoledne se mnou pevně zabydlela.
Nedávno, po vypuknutí epidemie, přešla moje dcera na práci na dálku. Její počítač byl připojen k podnikové síti a ona z pohodlí domova distribuovala, plánovala, shrnula výsledky činnosti firmy. Ale můj rytmus se nezměnil, vnoučata se odpoledne se mnou pevně zabydlela.
Musela jsem jednat nevhodně. Když jsem si pár dní stěžovala své dceři, že mi není dobře, slyšela jsem další volání svých vnoučat a neotevřela jsem dveře. Zvonili ještě půl hodiny a pak odešli do svého domu. O půl hodiny později začala moje dcera volat na telefon:
— Co se stalo?
Vysvětlila jsem, že se celkově nic nestalo, jen jsem si lehla, abych si odpočinula a usnula.
Odpověď nebyla příliš zdvořilá:
— Jasně!
S jistou současnou odlehlostí od rodiny mé dcery mě těší, že jsem podváděla a osvobodila se od povinností každodenní chůvy.
Nyní se s vnoučaty vídáme mnohem méně často, náš vztah se nezměnil, ale mám volný čas, který mi dříve tolik chyběl.