„Vždyť víš, že včerejší jídlo nejím," krčí rameny manžel. Co mám udělat já

Dříve jsme s manželem žili sami a po práci jsme měli hodně volného času pro sebe navzájem. Proč bychom se nemohli zajit na kuchyni a uvařit různé pokrmy? Teď jsme však mladí rodiče, před měsícem jsem porodila dítě, a teď nemám čas denně stát u sporáku. Miminko je velmi roztomilé, ale lékaři mají určité obavy o jeho zdraví, takže musím s ním chodit k doktorům.

Takové cesty s kojencem jsou hodně náročné. Takže doma mám čas vařit jen jednou za několik dní. Uvaří, hrnec polévky, osmažím celý plech kuřecích stehýnek – docela pěkná věc. Ale manželovi taková varianta nevyhovuje. Zvykl si jíst jen čerstvé jídlo, právě vařené, a zbytek pro něj není normální jídlo.

„Zase jsi na týden uvařila? Víš, že nejím včerejší jídlo,“ kroutí manžel hlavou. „Takže se postav a vař si sám! Někdy ani nemohu normálně jít na záchod, nemám čas na jídlo, myslím jen na to, jak se vyspat,“ odpověděla jsem mu. Manželovi nebudou vyhovovat nudle s párkem nebo hotové knedlíky, které bych rychle uvařila před jeho příchodem.

On potřebuje něco víc. „Sama jsi na to vinna, neměla jsi ho tak rozmazlovat,“ říká matka. I já sama raději mám čerstvé jídlo. A tehdy jsem měla čas na vaření, na potěšení svého milovaného. Ale očekávala jsem, že on pochopí, kdy je to vhodné, a kdy ne. Teď je mi jasné, že už na vaření nezbyly síly.

Samozřejmě, mohu mu dávat dítě rovnou, když přijde domů, a jít vařit, ale to je na několik hodin, a manžel přijde z práce již hladový. Nebude na mě čekat. Během dne nemám čas běhat po obchodech a přemýšlet, čím potěšit manžela. Zklamala jsem se v manželovi. Myslela jsem si, že mě lépe pochopí, ale chová se jako sobec.

Dřív jsme psali:

"Manžel pojmenoval dítě po svém a já mu to nemohu odpustit, k rozvodu už došlo"

S největší pravděpodobností, pokud jde o vymýšlení jména pro své dítě, mnoho rodičů se o to hádá. A v naší rodině se stalo to samé. Když jsem se dozvěděla o svém těhotenství a o tom, že mám syna, začali jsme přemýšlet nad jménem.

Teprve v tu chvíli mi bylo sděleno, že manželova rodina dodržuje jednu tradici — pojmenovat všechny mužské dědice po dědečkovi z otcovy strany. Můj manžel se jmenuje jako jeho dědeček — Pavel. Jeho otec se jmenuje stejně jako jeho prapradědeček Petr, a tak se toto jméno rozhodl dát našemu dítěti můj manžel.

Výběr je v zásadě malý: Petr, Ivan, Pavel a Tomáš. V rodině manžela znají všechny své kořeny, dodržují tuto tradici po několik generací. A vzdát se jí nehodlají. Dívka může být nazývána jakkoli, ale pokračovatel rodu by měl být nazýván jedním z výše uvedených jmen. Žádné jméno se mi nelíbilo. Jsou staré. Radši bych Marek, Max, než Pavel.

A manžel trval se svou rodinou na Petrovi. Jsem tak unavená z těch skandálů, že jsem dokonce musela jít do nemocnice. Nervy jsou na hranici, lékaři se obávali, že stres ovlivní dítě a já se předčasně rozeženu. Dali mě do nemocnice, abych si udržela nervový systém. Manžel si uvědomil, že je to problém, a my jsme to uzavřeli.

Když jsem se ho ptala, jak pojmenujeme syna, nabídl mi, ať si vyberu cokoliv, jen abych nebyla nervózní. Myslela jsem, že dostane jméno Marek. A uklidnila se. Dítě se narodilo včas. Manžel začal připravovat papíry a sám šel na matriku, než mě propustili. I on si pojistil. Radovala jsem se, že jsem se tomu vyhnula. Po propuštění jsem se nedívala na papíry.

K porodnici dorazili všichni prarodiče. Cestou domů vzala tchýně do náruče vnuka a celou dobu mu láskyplně říkala, že je Petr. Byla jsem zmatená — co ji napadlo? Večer jsem začala rozebírat dokumenty a zjistila, že manžel oficiálně pojmenoval syna jako Petrem. Jsem tak naštvaná! Jak je možné takhle podvádět svou ženu?

Schválně mě uklidňoval, abych se netrápila, ale i tak jsem to udělala po svém. Manžel se nenechal odradit a řekl, že od začátku nehodlá své rozhodnutí měnit. Brečela jsem až do rána. Manžel stále nemůže pochopit, co mě tak rozrušilo a naštvalo. Moji rodiče mě přijali a doporučili, abych synovi brzy změnila jméno.

A tchyně s manželem nesouhlasí-to je přece tradice. Nebudu vychovávat syna s jménem Petr. A už měsíc se hádáme, nikdo se nevzdává. Synovi říkám Marek a manžel mu říká Petr. Už toho mám dost a uvažuji o rozvodu. Nemůžeme se dohodnout. Chtěla bych změnit jméno, ale bez souhlasu manžela to nezvládnu. Co mám dělat?

Tchyně říká, že mu v něčem rozumí, ale třeba časem se uklidní.