"Sestra již není mezi námi, ale moje neteř po mně žádá peníze. Jako bych od ní něco půjčovala"

Ještě za života mé sestry jsem s manželem půjčila peníze na koupi svého bytu. Nedávno přišla Alena, aby se zeptala, kdy mám v plánu vrátit dluh, a to je přibližně polovina hodnoty mého bytu. Já si myslím, že jí nic nedlužím, nemám povinnost vrátit tento dluh, protože není nikoho, komu bych měla. Vlastně jsme nepodepsali žádnou smlouvu a dokonce i kdyby mé neteři podala žalobu, nemůže nic dokázat.

Z jedné strany chápu, že peníze jsou cizí a měly by být vráceny dceři mé sestry. Z druhé strany jsem také dědičkou, stejně jako Alena. Jsem handicapovaná, dokonce mi soud přiznal určitou část dědictví. Nějaký čas jsem o tom přemýšlela a pak jsem pozvala svou neteř na návštěvu. Řekla jsem jí všechno, co jsem si myslela. Rozhovor mezi námi nebyl snadný, nesouhlasila se mnou a uváděla své argumenty.

Nepřesvědčila mě, takže na rozloučenou jsem jí řekla, aby šla pracovat. Dluh jsem stejně jí nevrátím. Odešla, ale začala mě obtěžovat jiným způsobem. Nejprve řekla sousedům, že jsem zlodějka, a pak přišla několikrát do mé práce, kde také pro mě říkala nepříjemné věci. Abych nějak napravila vztahy mezi námi, požádala jsem svou neteř, aby přišla ke mně znovu.

Při druhém rozhovoru jsem jí ukázala závěť, ve které věnuji veškerý svůj majetek jí jako dědictví. Nemám vlastní děti nebo manžela, takže by to stejně dostala. Je však stále nejisté, kolik let ještě budu žít. Dívka se trochu uklidnila, ale pak zase začala.

„A co když změníš svou závěť, jakmile odejdu? Co když se vdáš nebo přijmeš dítě z dětského domova?“ ptala se neteř. Plánuji se vdát a mít dítě, peníze potřebuji právě teď, ne později. Do takového myšlení bych nikdy nepřišla, ale ona už ano! Teď chce získat něco, co si vlastně nezaslouží. V poslední době přemýšlím o tom, že kdyby nebyl peněžní dluh jejích rodičů, vůbec by ke mně nepřišla na návštěvu.

Proč by k nám chtěla přijít? Jsem prostě další nemocná a stará příbuzná? Proč by nepřišla jen tak na návštěvu, zeptat se, jak se mám? Mohli bychom si společně dát čaj a povídat si. Ale ona chce jen dostat peníze, aniž by se zamyslela nad tím, že by mohla jít do školy, pracovat a dosáhnout všeho samostatně.

Redakce také doporučuje přečíst:

"Určitě můžete porodit. Pomůžeme vám." Jakmile ale žena přivedla na svět dítě, příbuzné zmizeli

Nedávno měli svatbu Gabriela a Filip. Během sňatku jim bylo 30 let, ale s dítětem nespěchali. Oba si vybudovali kariéru v práci, chtěli dosáhnout stanovených cílů a pak už rodinu rozšiřovat.

Rodiče na obou stranách na mladé tlačili, aby co nejdříve přivedli na svět vnuky. Při každé příležitosti byly kladeny stejné otázky. „Kdy bude ten šťastný den, kdy budeme prarodiče? Gabrielo, porodíš dítě a my budeme pomáhat ve všem! Jestli budeš chtít, můžeš pokračovat ve své kariéře.“

„Připraveni se bez problémů přestěhovat blíže, jakmile se objeví vnoučata, abychom byli blízko nich,“ říkali rodiče. Mezi sebou se rodiče mladých přátelili, žili ve stejném městě, ale od svých dětí bydleli ve vzdálenosti 300 kilometrů. Všichni říkali, že všechno opustí kvůli vnoučatům, bydlení jsou ochotni prodat a koupit poblíž dětí.

Po nějaké době Gabriela všechny potěšila, řekla, že je těhotná. Ano, s manželem to ještě neplánovali, ale jsou připraveni změnit své plány, protože se potomek rozhodl přijít dříve. Navíc maminky s tatínkem jsou ochotné pomáhat, není to moc dlouhá doba, kdy by bez práce seděla mladá maminka.

První měsíce těhotenství budoucí babičky zářily štěstím, hádaly se mezi sebou, kdo bude pomáhat víc. Harmonogram dokonce sestavily, kdo a na jaký víkend bude vnuka či vnučku vyzvedávat. Manželé je pozorovali a usmívali se, starci jako by se sami stali dětmi.

Postupem času se jejich touha vytratila, zpočátku se hovory staly vzácnými, o stěhování se po celou dobu vůbec nemluvilo. Zde si budoucí rodiče uvědomili, že jejich maminky a tatínkové banálně opustili. Gabriela a Filip se nezlobili, s jejich pomocí s dětmi nikdy nepočítali, protože sami dospělí lidé to zvládnou a chtěli děti vychovávat sami.

Ve finanční nouzi neměli vůbec žádný problém, takže v případě potřeby si mohu najmout i chůvu na pomoc. Před samotným porodem se Gabriela rozhodla zeptat se příbuzných, zda jsou ochotni se přestěhovat a pomoct? Vnuk se brzy narodí! Však toto odmítli.

Nedávno bylo dítěti tři roky. Vnuk si nepamatuje, kolikrát ho babička s dědou drželi v náručí. Manželé vzpomínali, že dělali to jen v den jeho propuštění z porodnice. Komunikace s dlouho očekávaným a zatím jediným vnukem většinou přes počítač přes kameru, a to jednou za měsíc. Mladé mamince neustále radí, co a jak má dělat.

Samozřejmě, že rodiče neurazili svým chováním dětí, ale proč o vnoučatech tak často říkali? Bylo by lepší mlčet než tolik slibů dávat.