Otec nebyl se zaměstnáním svého syna spokojen: "Proč nemůže najít mužskou práci"

Avšak manžel nereagoval na manželčiny poznámky a začal zapisovat svého syna do různých chlapeckých kroužků: jednou na karate, potom na lehkou atletiku, a dokonce i na box. Ale nakonec chlapec začal plakat a říkal, že se mu to nelíbí. Nerad bojoval nebo hrál s chlapci, raději sbíral květiny. Byl jako romantik! A stále přicházel domů s obrovskými kyticemi květin, které obsahovaly doslova různé druhy květin.

A s každým rokem tento koníček jen rostl, spolu s ním rostla i otcova negativa a jeho nespokojenost. A když se kluk stával stále starším, více mu vyhovovalo pečovat o sebe: každý den si udělal účes, jeho oblečení bylo vždy vyžehlené a vždy voněl parfémem. Otec se obával, že jeho syn má zájem o kluky, ale uklidnil se, když zjistil, že kolem jeho syna je spousta dívek.

Takže Andrejovi bylo již sedmnáct let. Z všech svých přítelkyň trávil víc času jen s jednou dívkou – Marii. A veškerý volný čas spolu trávili, rodiče se obávali, že syn udělá svým rodičům vnoučata dřív, než by měl. Všechen svůj společný čas trávili u holky doma. Ale potom se rodiče Andreje setkali s rodiči dívky a oni je uklidnili: ukázalo se, že Andrej pracuje pořád v zahradě, sází květiny, hnojí, a tak dále. A za nějakou dobu se Andrej a Marie rozešli, protože v životě holky se objevil nový kluk.

Ale Andreje tohle moc neutrápilo. Byl víc smutný, že nemůže dál pracovat v její květinové zahradě. A pak začal pracovat se květinami doma. Ale jeho otec neměl rád takové synovo nadšení, několikrát vedl s ním rozhovory, říkal mu, že to není chlapecká věc. Brzy Andrej dokončil školu, ale nechtěl jít na univerzitu, místo toho začal pracovat. Samozřejmě v květinářství!

Přestože jeho otec stále neměl rád tuto činnost svého syna, neustále mu říkal, že by měl najít normální mužskou práci, ale chlapec mu vždy odpovídal, že mu práce s květinami baví a bude v ní pokračovat. A všechno to šlo dobře, jeho nadřízená ho dokonce poslala na školení, aby zvýšil svou kvalifikaci. Jediná, která ho podporovala v této činnosti, byla jeho matka. Otec měl ostudu a pokračoval v odrazování svého syna od tohoto koníčku.

Otec dokonce nikdy nevstoupil do toho květinářství. Ale jednoho dne byl nucen tam jít, protože celá rodina měla jet na návštěvu k příbuzným. A na cestě měli vyzvednout syna z práce. A tak otec vešel do květinářství. A v tu chvíli mu syn právě pomáhal vybrat kytici pro jednu zákaznici. "Vezměte si tuto kytici. Je tak něžná jako vy!" potom zákaznice vzala tu kytici a šla k pokladně.

Pak se k Andrejovi znovu přiblížili další zákazníci a on začal vybírat kytice i pro ně. Chlapec se ptal, komu je určena ta kytice. A poté šel sestavit květinový výběr. Otec tento celý čas stál v obchodě a sledoval svého syna při práci. Zaznamenal, že každý zákazník, který do obchodu vešel, odešel s úsměvem a s květinami.

A tehdy otec chtěl syna zavolat, ale do obchodu vešla dívka a okamžitě běžela k Andrejovi a políbila ho. "Těším se, až se osvobodíš!" Na co Andrej odpověděl, že brzy zavře obchod a jde k ní. A pak kluk uviděl svého otce. "Tati, dnes s vámi nemohu jet na návštěvu k příbuzným. Takže jedete beze mě!"

Dřív jsme psali:

“Dědictví připadne tomu, kdo mi porodí první pravnouče”

Někdy se mi zdá, že to není skutečný život, ale nějaký komediální seriál. V životě se mi stává, že pro to prostě neexistuje adekvátní vysvětlení.

Moji příbuzní po mně požadují něco nenormálního. Prý musím rychle otěhotnět a mít dítě, abych získal dědictví po babičce.

Takové požadavky jsem slyšela z úst mé tchyně. Velmi se obává, že jiní nezískají dědictví. A stařena řekla, že sepíše závěť tomu, kdo porodí první pravnouče.

S manželem jsme 5 let manželé. Zatím o dětech ani neuvažujeme, protože potřebujeme splácet hypotéku. Později budeme plánovat narození dítě. Chápu, že můj manžel sám neshrábne, když půjdu na mateřskou. Dřív proti tomu tchýně nic neměla, ale nyní nás přímo nutí stát se rodiči.

Hned musím říct, že manželova babička je neobvyklá paní. Je panovačná a ráda každému velí. Není divu, že vždy zastávala vedoucí pozice a byla manželkou generála. Pořád se hrdě nosí a věří, že je nejlepší. Proto jsme s ní nemohly najít společnou řeč. Vzhledem k tomu, že jsme se zřídka křížily, mě to nijak zvlášť netrápilo.

Vyhovovalo mi, že jsem se starou téměř nekomunikovala. Sám manžel ji navštěvoval a snažil se mě do toho nezatahovat. Ale nedávno babička učinila prohlášení, které se mě do jisté míry dotklo:

— Dědictví připadne tomu, kdo mi porodí první pravnouče!

Tato věta vyvolala u mého manžela jen smích, ale tchyně se rozhodla, že je to naše šance vyřešit problém s bydlením. Byt příbuzné je opravdu dobrý, ale myslím, že nestojí za oběť. Nechci na rozkaz otěhotnět a ohýbat se pod starší, ne zcela adekvátní, ženou.

— No ještě budete rodit! Jaký je v tom rozdíl teď nebo později! - začala nás přesvědčovat manželova matka.

Byli jsme s manželem v šoku. Tchýni jsme dali jasně najevo, že těhotenství teď nemáme v plánu, ale dál se drží své linie. Zdá se jí, že mít dítě kvůli dědictví je velmi rozumné. A jsem si jistá, že stařena právě četla spoustu knih o králích a hrabětech, kteří tímto způsobem předávali dědictví z jedné generace na druhou.

Pokud se nám náhodou podaří splnit babiččiny podmínky, budeme rádi, ale jeho sestřenici evidentně neplánujeme předčit.

Každý den mi tchyně posílá zprávu s odkazy: „jak rychle otěhotnět“, „jak si lehnout po milování k početí miminka“ atd. Neustále nás informuje, jak se má její sestra. Má obecně nějaké zdravotní problémy, takže maminka jejího manžela spí a vidí, jak vyhrajeme tento maraton.

Odmítá pochopit, že se tohoto závodu nezúčastníme. Jen se smějeme tomu, jak se nás příbuzná snaží přesvědčit. Ale abych byl upřímný, už jsem unavená z jejích dovádění. Jak jí vysvětlit, že nebudeme rodit kvůli dědictví?