"Když si nemůžete najmout chůvu, tak nebudu rodit," odpovídám manželovi a jeho rodině

Před časem mě zaujal článek na téma, že ženy už nejsou "pohodlné". A zde je pro to pět důkazů. Možná jich bude víc. Tak jsme nedávno s kamarádkou diskutovali o narození miminek. A říká, že ji její manžel žádá, aby mu porodila syna. Jejich dceři je nyní pět let. Známá to tedy odmítá. Říká mu, že za prvé peníze nestačí. A za druhé... zkrátka celý příběh.

Včera mi manžel řekl, že jsem drzá. Dříve se matky rodily děti ačkoli neměly mixéry, pračky, pomalé hrnce ani plenky. A já druhé rodit nechci. V každé rodině byly nejméně tři děti, a dokonce i šest. Je jasné, že to tak bylo. Já ale rodit znovu nechci i z toho důvodu, že nikdo nechce mi s miminkem pomáhat.

Babičky zemřely brzy. Smutný příběh. S dcerou jsem byla 3 roky na mateřské dovolené, manžel mi mohl pomáhat jen o víkendech. Očividně byl v práci unavený. Vysilovala jsem, nebyl čas se o sebe starat, přibrala jsem deset kilo. A nekupovala kosmetiku a nestříhala si vlasy. Není dost peněz. Platíme hypotéku. Kde mohu získat peníze na chůvu?

Pojďme si to spočítat: já vydělávám a manžel vydělává – s toho platíme hypotéku, nakupujeme jídlo, oblečení a jednou za rok vyrážíme na jih. Nic takového. A to až poté, co jsem šla do práce. Pokud zůstanu znovu doma, budu muset žít z příjmu manžela. Hypotéka bude určitě částečně splacena mateřským kapitálem, ale ne zcela.

Takže otázka: Žádám příliš mnoho? Přemýšlím sobecky? Chůvu si momentálně nemůžeme dovolit, plat stačí sotva na nejzákladnější potřeby a pak budeme muset zajistit dvě děti. Je dobře, že je stálá práce. Ale kdo ví.

Proto nějak nechápu, proč manžel nemůže pochopit, že není čas na plození?

Samozřejmě po narození dalšího dítěte budu mít další potíže. Opět školka, kroužky, návštěvy lékaře. A nikdo mi s tím nepomůže. Navíc musím zvládnout práci. Mateřská totiž dříve nebo později skončí. Manžel může pomáhat jen o víkendech. A ve všední dny se unaví. Proto mám pochybnosti, zda budu rodit znovu. A čím dál častěji se přikláním k názoru, že to nemá cenu. Alespoň by byla dcera adekvátně zaopatřena a vychována.

Dřív jsme psali:

“Moje sestra trvala na tom, abych jí hlídala dítě zdarma, ale odmítla jsem”

Před časem mě oslovila moje sestra s prosbou, abych jejího syna hlídala.

Zcela zdarma. S manželem chtějí někam odjet, ale dítě není s kým nechat. Řekla jsem, že můžu sedět, ale za určitou částku. V důsledku toho moje sestra začala křičet, že příbuzní to nedělají.

Stalo se, že v mé rodině nebyly tržní vztahy nikdy vítány. Naši rodiče nám nedávali peníze za to, že jsme dobří studenti nebo uklízeli podlahy. Něco málo vyčlenili na kapesné, ale jen tak.

Sestra je o 5 let starší než já. Pokud je v prvních letech patrný věkový rozdíl, později jsou hranice smazány. Moje sestra se ke mně vždy chovala jako k dítěti a učila mě. Byla jsem naštvaná. Často jsme se hádali kvůli nejrůznějším maličkostem.

Jsme z malého provinčního města, nejsou v něm vysoké školy, takže jsme se sestrou musely jet studovat do velkých měst. Když jsem poprvé nastoupila na univerzitu, žila už se svým budoucím manželem, takže jsme spolu žít nemohli. A rodiče to tak zpočátku chtěli. Usadila jsem se na ubytovně, vše mi vyhovovalo - bylo to bezpečné, zrekonstruované, dobří sousedé, takže jsem se ráda zbavila případného opatrovnictví mé sestry. Nikdo mě nekontroloval, rodičům to nikdo neřekl.

Doma jsem chodil 2x měsíčně. Rodina neměla moc peněz, ale zároveň měla každá babička svůj statek, zeleninovou zahrádku a vozila s sebou spoustu jídla. Kateřina také dostala jídlo. Musela jsem jí je doručit. Težké tašky do autobusu, do vlaku. Pak jsem šla po schodech nahoru do koleje. Přišla za mnou sestra, aby je vyzvedla. Vždycky neměla čas, takže domů jezdila méně často než já. Byla zaneprázdněná svým osobním životem, přípravami na svatbu a prací. Ani o letních prázdninách ji rodiče netrápili, když začala zahrádkářská sezóna.

Už ve 3.ročníku jsem jela na svatbu své sestry. Od té doby jezdila na vesnici často – s manželem si koupili auto. Vzali s sebou vše, co vešlo. I když utratili peníze za benzín. Moje sestra si dokonce vzala s sebou maso, konzervy a mléko. Rodiče a babičky na ní nic nešetřili.

Nic mi však nepřivezla. Zajímalo by mě, jestli jsem jí přivezla potraviny, ale je pro ni těžké dovézt mi něco autem? Není pro mne místo? Tehdy jsem všechno nesla na sobě. Poté měla moje babička výročí, kam byla pozvána sestra a její manžel. Chystali se jet autem. Když jsem se o tom dozvěděla, zavolala jsem jí a zeptala se, jestli mě můžou svézt? Kateřina souhlasila, ale oznámila cenu, kterou musím zaplatit za benzín.

- Co sis myslela? Komfort má svou cenu. Bez peněz? Jeď autobusem.

To jsem udělala. Rodičům jsem nic neřekla, jakoby končila test a přišla pozdě. Zpět jsem jela vlakem. Koneckonců, v autě mé sestry pro mne nebylo místo. Zásobili se potravinami ze zahrádky, které nikdy ani neviděli.

Když byla voda v koleji vypnuta kvůli rekonstrukci, nebyla tam vůbec žádná voda, trpěla jsem. Proto jsem požádala sestru, abych se šla umýt a vyprala se. Znovu mi řekla cenu. Musela jsem odmítnout - šla jsem s dívkami k jejich příbuzným. Od té doby jsem ji z pochopitelných důvodů již nekontaktovala. Pokračovali jsme v komunikaci, ale uvědomila jsem si, kdo je moje sestra. Zvládla jsem to bez její pomoci.

Dostudovala jsem, šla do práce a sestře se narodil syn. Nyní jsou mu 2 roky. S mojí sestrou prakticky nekomunikujeme - každá žije svůj život. A tak mi nedávno zavolala a požádala mě o hlídání synovce. Souhlasila jsem, ale řekl jsem jí cenu mých služeb.

- Jak můžeš vzít peníze od vlastní sestry? Koneckonců, tohle je tvůj synovec! - vykřikla Kateřina. - Koneckonců, kdybych měla peníze, najala bych si chůvu!

- Je to vaše starost. Musíte žít v rámci svých možností.

- Vyslechla jsem si hromadu výčitek a výhrůžek k stěžování naší matce. Poté zavěsila. Necítím žádnou hanbu za své činy. Měla by myslet dřív.