"Babičky prostě zbožňují svého vnuka, soudě podle sociálních sítí, ale z nějakého důvodu ho vidí velmi zřídka"

Každý den zveřejňují fotku svého vnuka a vždy podepisují, jak je úžasný. Ve skutečnosti ho ale vídají dvakrát do roka: o Vánocích a Velikonocích. Láska nejde dál než na internet.

S manželem jsme se vzali, uplynuly tři roky a uvažovali jsme o dítěti. Dostali jsme hypotéku a bylo děsivé rodit. Jak platit z jednoho platu? Alespoň se dvěma bychom zvládli. Proto jsme se zamysleli a uvědomili jsme si, že nemá smysl otálet. Myslela jsem si, že před mateřskou dovolenou zavřu více projektů, abych vydělala dobré peníze, jen kvůli toxikóze se moje produktivita výrazně snížila.

Jakmile jsem vedení řekla, že jsem těhotná, dali jasně najevo, že chtěli mě povýšit. Ale kvůli mateřské dovolené na to můžu zapomenout. To není fér. Tolik jsem se snažila, hodně jsem pracovala. Co se dá dělat...povýšení jsem odmítla. A rozčílila jsem se.

– To je v pořádku, neplač. Až porodíš, budeš chvíli sedět doma, pak se s tchyní postaráme o vnuka a ty si vybuduješ kariéru, – uklidňovala mě tchyně.

Inspirovala jsem se tímto nápadem. Pokud nebudu muset ztratit 3 roky, tak to není tak hrozné. Navíc jsem plánovala pracovat až do porodu. Přece jen chtěla ušetřit nějaké peníze. A pomoct manželovi. Je dobře, že svým nadřízeným nic neřekla a nedávala falešné naděje. Koneckonců, nemohla jsem chodit do práce, jak jsem očekávala.

Až do porodu mě moje tchyně a matka téměř nenavštěvovaly. Myslela jsem si, že až porodím, tak začnou pomáhat. No, prvních pár týdnů to tak bylo. Porod byl těžký, sotva jsem potom ležela, nemohla jsem ani sedět. Je dobře, že moje matka s námi prakticky trávila den a noc. Tchýně přišla třikrát. Jsem jim vděčná. Uplynuly jen 3 týdny a je to – vypařili se.

Matka ani tchyně nás nenavštěvovaly prvních šest měsíců. Mohli mi zavolat a požádat mě, abych jim poslala fotku vnuka. Přišli o půl roku později a rozhodla jsem se promluvit o jejich slibu, že mě pustí z mateřské dovolené do práce dřív.

Co sis vymyslela? – rozhořčila se matka. – Koneckonců, je ještě úplně maličký. Co s ním budu dělat? To je obrovská zodpovědnost. Musíme počkat, až vyroste.

Tchyně souhlasila s mou matkou. Nikdo z nich neřekl, jak moc musel vyrůst, než se ujali jeho výchovy. Momentálně jsou synovi již 2 roky. Čas plyne, babičky na existenci svého vnuka prakticky zapomněly. Nejdřív jsem jim fotky posílala sama, ale pak jsem přestala. Babičky mají jedinou výmluvu: někdy jim selže zdraví, někdy jsou zaneprázdněné. A koneckonců všichni bydlí ve stejném městě jako my.

Usoudila jsem, že když jim přivedu vnuka, jsou šťastní. Ale nepřicházejí samy. Matka se ani ne vždy ptá na zdraví svého milovaného vnuka. Jako by neexistoval. Na své stránky ale zároveň pravidelně dávají jého fotky. Někdy je berou z mé stránky, někdy se sami fotí, když se vidíme. Vypadají jako ideální babičky. Ale ve skutečnosti... Naposledy si ani nevzpomněli, kdy má jejich vnuk svátek. Jestli miluješ, přijď hlídat, ne?

Redakce také doporučuje přečíst:

"Můj manžel to dítě nechce ani vidět"

Veronika je vdaná za Aleše 8 let. V minulosti jim rodiče pomáhali s hypotékou a bydleli ve velkém dvoupokojovém bytě.

Nyní už mají 6letou dceru. A před pár měsíci žena znovu otěhotněla. Postoj jejího manžela se však úplně změnil.

— Každý muž přece sní o synovi, co je to za muže? Takového manžela můžeš mít jen ty, - pokračuje matka Veroniky. Nech ho a my ti pomůžeme s dětmi. Jak budete žít, když jedno dítě přijde o otcovu lásku?

Pro Veroniku ale rozvod vůbec nepřichází v úvahu. S manželem mají lásku a on si chce vydělat slušné peníze. A jako otec se ukazuje jen dobře. Ale ne pro nedávno narozeného syna.

- Ale oba jste plánovali další, proč se tak náhle změnil svůj názor?

— Ano, sama jsem si nevšimla, jak se tolik změnil, dokonce ani během těhotenství.

Když plánovali, mluvili o tom, že si pořídí další dítě, splatí hypotéku, prodají tento byt a koupí si ještě větší. A s tímto plánem by neměly být žádné problémy. Manžel měl dobrý plat a jeho žena také.

— Byla jsem na vyšetření, počkala, až vysadím prášky a začali jsme čekat dítě. Čekali jsme spolu, oba miminko chtěli.

Veronice se podařilo otěhotnět téměř za půl roku, a jakmile počali dítě, manžel měl problémy s prací.

Ondřej byl velmi smutný, celé dny se obával, zda najde stejně dobře placenou práci.

— Není vhodná doba, teď nemáme peníze na to, abych nakrmil naše dítě.

— Snažíš se mi říct, že musím jít na potrat?

— Přesně tak, potrat, Veroniko, - řekl Ondřej smutným hlasem.

— Přece jsme ho chtěli.

— Teď je všechno jinak, - vypadal manžel velmi zasmušile.

— Den co den se ptal, jestli jsem šla na potrat, a když zjistil, že ne, křičel jako blázen, že zůstaneme chudí kvůli tomu dítěti. Později jsem mu řekla, že to dělat nebudu.

O pár měsíců později si Ondřej našel práci. Plat byl nižší, pozice nižší, ale žít se dalo, i velmi klidně. Jen svůj postoj k dítěti nezměnil.

Svou dceru stále miluje, stará se o ni a věnuje jí pozornost.

— Nechce se na syna ani podívat. Rodiče mě vzali z porodnice a když jsem vešla domů, manžel tam stále jen ležel a nevěnoval tomu pozornost.