Před deseti lety jsem šla hledat práci do velkoměsta. Našla jsem bydlení a práci. Byly tam vzestupy a pády, ale nic, přizpůsobila jsem se.
Postupem času jsem si uvědomila, že jsem se do města zamilovala. Cítila jsem se pohodlně v něm žít. Pravidelně jsem navštěvovala rodiče a užívala si ticha.
Všechno bylo v pořádku, kromě mého osobního života.
Konečně jsem našla muže svých snů. Byl o něco starší než já. Po třech měsících chození spolu začali žít. Plány byly mít dítě.
Žili jsme dobře. Změnili jsme pronajaté byty, pořídili nábytek a spotřebiče. Opravdu jsme si chtěli pořídit vlastní bydlení. Snažili jsme se na to našetřit.
Když bylo prvnímu dítěti rok, začali jsme přemýšlet o druhém. Nyní se již objevil druhý a stále se snažíme najít pronajaté byty. Manžel chodí do práce a já jsem na mateřské dovolené a také zvládám pracovat. Pořád se na bydlení ale nedalo našetřit.
Rozhodli jsme se, že budeme bydlet s rodiči. Manžel si našel práci. Bydleli jsme rok na vesnici. Když se objevila otázka, jak dál žít, ukázalo se, že manžel snil o koupi domu na vesnici.
Podle něj manželka zůstane doma, bude se starat o děti a domácnost. Víc o městě nechce slyšet.
Ten se domnívá, že pořád nemáme dost peněz, ale tady už děti chodí do školky a já pořád sedím doma. Tohle uspořádání mi vůbec nesedí. Snažila jsem se vysvětlit, že jsem neutekla z vesnice do města, abych se tam zase usadila.
Opravdu chci chodit do práce, žít v normálních podmínkách, komunikovat s lidmi. O víkendu někam odjet s rodinou. Ale bez ohledu na to, jak moc žádám manžela, aby mě slyšel, je to zbytečné.