"Máte příbuzným poskytovat pomoc. Vy stejně nechcete děti"

Nejzajímavější bylo, jak mohli říkat takové věci a pak necítit žádné výčitky. Možná to je výchovou, nebo je život přinutil jednat tímto způsobem.

Pavel a já jsme se vzali docela brzy. Ještě jsme studovali na vysoké škole. Oba byli nezávislí, Pavel už měl pronajatý garsonku a kromě studia si stihl přivydělat. O víkendu jsem učila individuální hodiny angličtiny s dětmi. To nám stačilo na život.

Když jsme se s Pavlem vzali, přestěhovali jsme se do dvoupokojového bytu, který jsem zdědila po babičce. Neproběhla tam prakticky žádná rekonstrukce, nábytek tam nebyl.

Měli jsme pouze nafukovací matrace, mikrovlnnou troubu a rychlovarnou konvici. Postupně jsme našetřili na opravy, nábytek a vybavení. Dalším plánem bylo koupit auto. Neměli jsme děti, nejdřív jsme si chtěli zorganizovat život, práci a děti - do 30 let.

Pavel má bratra. Jediné, co mají společné, jsou jejich rodiče. Povahově se velmi liší. Můj Pavel je nezávislý a cílevědomý a jeho bratr Denis vždy vyrůstal jako mámanek.

A nyní žil s rodiči, ale také se svou ženou a dvěma dětmi. Denis a jeho žena se nikdy nepokoušeli získat vlastní bydlení a zdálo se, že všem vše vyhovuje. Ukázalo se, že ne.

Před dvěma týdny k nám přišla Pavlova matka. Chodila dokola a ptala se na různé věci. Pavlova matka chápavě přikývla a pak najednou řekla:
- Víte, Denisova žena je znovu těhotná!

Byli jsme překvapeni – kam by se celá tato plodná rodina vešla? A tak manžel, manželka a dvě děti bydlí v jednom pokoji s rodiči. Druhý pokoj obývají otec a matka. Kam jde třetí dítě?

Ukázalo se, že Pavlova matka na to měla připravený návrh:

- Třeba se můžete nastěhovat k nám, stejně vy dva nepotřebujete velkou plochu a Denis s rodinou bude bydlet ve vašem bytě? Děti ještě neplánujete, ale když se rozhodnete mít miminko, Denis a jeho manželka si už budou moci dovolit svůj vlastní domov.

Tak jsem se posadila. Nejen, že jsem tento byt skutečně zdědila po babičce a je právem mým osobním majetkem, ale navíc jsme ho s Pavlem dali do pořádku!

Pavel jednoduše odpověděl: Ne.

Matka se nejprve vzplala a řekla, že musíme rodině pomoci. Pavel se zeptal, s čím přesně mu Denis celé ty roky pomáhal, a za druhé připomněl, že tento byt s nimi nemá vůbec nic společného.

Uražená tchyně, která se trochu rozhořčila, odešla. Řekla Pavlovi, že ji ohromila jeho krutost a nevychovala ho, aby byl tak lhostejný.