"O víkendech nepotřebuji vnoučata"

Více než cokoli jiného. Ale ve skutečnosti to zdaleka není tak. Mnoho babiček po odchodu do důchodu sní o relaxaci. Chtějí relaxovat v letoviscích a cestovat. Místo procházek s kočárkem po dvorcích a běhání za dětmi na hřištích. Takže jeden příběh ze života.

„Proč si všichni myslí, že ženy, jakmile jejich děti vyrostou, začnou od nich okamžitě očekávat vnoučata? Proto sedí u dače, pěstují zeleninovou zahrádku, staví pískoviště a sejí trávník.

Mám dospělého syna a dceru. Vychovala jsem je sama. Musela jsem být otcem, matkou a prarodičem zároveň. Můj bývalý platil malé alimenty, tchyně si na vnoučata nevzpomínala, maminka byla často nemocná a sama potřebovala péči.

Musela jsem pracovat od rána do večera, brát brigády, na všem šetřit. Takže mládí prošlo bez povšimnutí. Pracovala neúnavně. Moje dcera je již vdaná, můj syn se dal dohromady se svou snoubenkou.

Pozoruji, že slábnu a stárnu. Opravdu chci být v tichu, lehnout si s knihou v houpací síti, projít se lesem, jít na výlet. Ale na to zase není čas... Moje dcera se rozhodla přivést na víkend vnoučata. Zbožňuji je, ale nechtěla bych je vidět tak často. Ale jak to můžu přiznat?

Někdy musím zůstat doma sama. Ale dcera začíná být uražená, myslí si, že vrchol mých snů je čekat na vnoučata, setkávat se s nimi, zahřívat je a krmit. Co ještě potřebuji ke štěstí? Začínám se cítit provinile, že jsem byla na trhu a netrávila čas se svými vnoučaty.

Svá vnoučata samozřejmě miluji, ale nechci je vídat každý víkend. A taky nechci sedět s nemocnými dětmi. To je pro mě těžké. Ano, mám částečný úvazek, ráno běhám, scházím se s přáteli a jsem docela zaneprázdněná žena.

Nedávno syn oznámil, že jeho snoubenka čeká dítě. Odmítají svatbu – zaregistrují sňatek a bude to. Je to jejich věc. Ale to znamená, že teď budu mít ještě jednoho vnuka. Budou mi říkat, že jsem sobecká. Proč nikdo nebere v úvahu, že od svých 18 let pro někoho žiju? Nejprve jsem se starala o babičku, pak maminku, vychovávala děti a pracovala. Tolik povinností a starostí! Můžou mi vyčítat, že chci být sama? Žít konečně pro sebe?

Redakce také doporučuje přečíst:

"Když jsem porodila dítě, přerušili jsme kontakt s kamarádkou"

Od školy jsem měla tři kamarádky. S jednou z nich jsem komunikuji i v dnešní době. Ale s ostatními bohužel, ale ne. Jedna moje kamarádka se přestěhovala do jiné země.

Tam má spoustu svých problémů, takže jsme přestaly komunikovat. Ale komunikace s třetí kamarádkou pro mě skončila dost dramaticky a nečekaně. Když jsme chodily do školy, často jsme si povídali o své budoucnosti. Pořád říkaly, že chceme méně pracovat, více cestovat. To jsou typické myšlenky teenagera. Ale postupem času se náš světonázor měnil.

A s tou kamarádkou jsme komunikovaly i po svatbě. Vdala se v pětadvaceti a já ve třiceti. Ale i tak jsme se často vídaly a povídaly si. Mimochodem, kamarádka celý život žije na úkor manžela a nikde nepracuje. Ale naše komunikace byla přerušena, když se dozvěděla o mém těhotenství.

S manželem jsme se přestěhovali do jiné části města. Mimochodem, už se s ní nikdy nevídala. Zvala jsem ji na schůzku, buď na kafe nebo na procházku, ale odmítala, a vždy měla spoustu různých důvodů. O rok později si napsala sama a přijela za mnou na návštěvu. Ptala se na mé těhotenství a na život obecně.

A pak zase někam zmizela. S manželem děti nemají, dlouho se o to pokoušeli, ale když se to nepovedlo, tak to vzdala. O rok později za mnou zase přijela na návštěvu, ale tehdy jsem měla pocit, že už jsme cizí lidé. Po půl hodině se vrátila domů. A zase někam zmizela. Dva roky mlčela, a pak mi poslala zprávu, že si pořídila s manželem nového psa.

Tak jsme si s ní psali a pak zase někam zmizela. Začala jsem přemýšlet proč. A tak jsem usoudila, že je to asi proto, že mám dítě a oni s manželem nezvládli mít děti. Ale pořád nechápu, proč kazit takové přátelství. Ano, navštěvuje mě jednou za rok a bavíme se o různých tématech, ale o dětech nemluvím.

Ale pocit, že jsme se stali cizí, se jen stupňuje. Mám nové kamarádky, ale s nimi nemám takové přátelství, protože se s ní známe už od dětství. Mezi mými přáteli je také spousta takových příběhů, že v dospělosti se jejich přátelství vyčerpalo. Ale podle mě je to špatně. Když už jste spolu prošli, proč se alespoň jednou za měsíc neozvat?