"Jako by to nebyla její dcera, ale nějaký sirotek," rozčiluje se Laura

„Lenko, já prostě nemůžu stát stranou! Až přijedu na víkendy k nim, podívám se na to všechno, srdce mi krvácí! To je přece moje vlastní vnučka, ne cizí dívka... Jak může tak zacházet s dětmi? A když jí říkám, že nemůžete mít tak odlišný vztah k dětem, syn se mi vynadá. Říká, maminko, neplet se do toho.“

Takové konverzace u nás probíhají pokaždé, když se moje kolegyně Laura vrátí od svých dětí. Žijí samostatně, vlastní rodinou, a mají dvě malé děti. Znepokojuje ji to, že její snacha se nějak odlišně chová k svým dětem. Na první pohled by se mohlo zdát, že když je její dcera o něco mladší, měla by dostávat více pozornosti, měla by být chráněna a mazlena, koneckonců je to holčička.

Ale snacha Laury se k ní chová právě naopak. Pro ni je vždy její dcera vinná. Babička nemůže sledovat, jak je dcera neustále kritizována, nikdy jí rodiče neřeknou něco laskavého. Moje kolegyně prostě nerozumí, proč se její snacha tak změnila po narození vnoučky?

Když měla syna, vždy se s ním hrála, vozila ho do vývojových center a věnovala mu celý den, ale s dcerou je vše jinak. Když byla snacha ještě s jedním dítětem, nemohla se dočkat, až bude mít vnučku. Vždycky sdílela se synem, že udělal výborný výběr, že jeho žena je poklad! A teď, když se narodila dcera, snacha se o ni nestará, nebo se na ni naštve bez důvodu.

Zpočátku si Laura myslela, že to může být z vyčerpání. Samozřejmě, není to lehké, mít na starosti domácnost, manžela a dvoje děti, zatímco syn pracuje a vydělává na celou rodinu. Ale pak si uvědomila, že to není o unavení.

K synovi, se stále chová stejně, jako když byl malý. Laura to trpí nějaký čas, a pak se pohádá s dětmi. Ale já si stále myslím, že rodiče by měli sami rozhodnout, jak se k svým dětem chovat. Takovými radami jen pokazíte vztahy a nedosáhnete nic dobrého.

Redakce také doporučuje přečíst:

"Z bytu manžela udělala sklad. Na co potřebuje až tolik věci"

Nechci toho, ale denně pozoruji život sousedů. Jejich okna jsou naproti mým, i když se mi nechce na nich dívat, stále vidím, co se u nich děje. Žádné závěsy nemají, vše je otevřené. Asi nejsem sama, kdo to vidí.

Před zhruba půl rokem se v novém domě objevil mladý soused. Bylo zřejmé, že je svobodný; jeho pokoje byly zčásti prázdné, a on sám odcházel brzy ráno a přicházel domů pozdě. Jeden pokoj byl dokonce úplně prázdný, světlo tam bylo zapnuté možná jen jednou za celou dobu. Ale potom se oženil.

Když se objevila nová paní, nepřestávali před domem vykládat nábytek. První, co dorazilo, byly skříně, minimálně pět kusů, které mistři sbírali několik dní. Potom se ženě souseda něco nelíbilo, a několik skříní vyhodila ven. Za několik dní znovu stála dodávka s nábytkem před vchodem. Nebyla to obyčejná žena, ale spíše milovnice skříně!

Mladá rodina tam žila kolem deseti měsíců. Děti zřejmě neplánovali, žili si tak, jak chtěli. Během té doby se poloprázdný mužský byt proměnil ve sklad. Jsem si téměř jistá, že více než polovinu věcí nepoužívali, muž určitě ne. Jeho manželka v jednom pokoji vybudovala obrovskou kulatou síť, na které sušila prádlo.

I když to byly pouze ponožky a spodní prádlo. Taková konstrukce rozhodně nezapadala do interiéru, byla velká a hmotná. Nad postelí v ložnici se objevil moskytiéra. Nevím, kde vidí tolik hmyzu? V našem regionu jsou hmyzí téměř neexistující, možná jedna nebo dvě mouchy se objeví jednou za deset let. V obývacím pokoji každý den přibývalo prázdných krabic od domácích spotřebičů, bot a spousty dalších věcí.

Na kuchyňském stole už není místo pro spotřebiče, tam má mixér, mikrovlnnou troubu, různé sady příborů a nádobí se šálky. Proč koupili dvě lednici, nechápu. Nemají děti, sami brzy ráno odcházejí do práce a pozdě večer se vracejí. Pro koho nakupují tolik potravin? Nestihnou to všechno sníst!

V této rodině je evidentní nadměrné množství nábytku. Všechny stěny jsou přeplněny skříněmi, na nichž se hromadí různé nepotřebností. Během měsíce jsem se ptala sama sebe, jestli ji muž tolik miluje, nebo je jen slepý? Podle mého názoru je nemocná; měla by navštívit psychoterapeuta nebo psychologa.

Jejich byt je spíš skladištěm. Tam neexistuje žádný pořádek ani pohodlí. Pochybuji, že takovou diagnózu, jakou má, lze vyléčit, ale stojí za to to zkusit. Minulý týden přidala několik dalších sušiček prádla, které jí nikdy neubývají. Když je doma, často chodí do pokoje, kde se suší její šaty, blůzky, sukně, a žehlí je, přehazuje je z místa na místo, jako by zachycovala sluneční paprsky.

A třešničkou na dortu je její kosmetická skříň. Z dálky vidím, že tam má minimálně tři tuny kosmetiky. Vstává brzy ráno, sedne si k malému stolku a líčí se. Například já na tuto proceduru potřebuji dvacet minut, zatímco ona několik hodin. Rozdílu na obličeji mezi námi si nevšímám.