"Zaslouží si mnohem víc než dámu se třemi dětmi"

O reálnosti popsaných událostí bych mohla pochybovat, ale toho muže znám 20 let, takže mu rozhodně věřím. A nemá smysl, aby mě klamal.

Oliver se do Ivety zamiloval už ve škole. Chodili do stejné třídy. Jen ji dříve nějak nevnímal jako partnerku. A pak najednou, když přijela po letních prázdninách, se do ní zamiloval. Pak byli v 10. třídě, po maturitě uběhly dva roky a vzali se.

Jejich city byly silné, neměli předtím žádnou milostnou zkušenost. Kvůli mladému věku však nedokázali najít žádné kompromisy a museli se rozejít. Jak je v dnešní době módní říkat: "Různé povahy." Iveta potřebovala rodinu, děti, pohodlí, klid a Oliver se chtěl bavit a zažívat vzrušení.

Rozešli se v klidu, nehádali se. A dokonce pokračovali v komunikaci. Věděli o všem, co se děje v životě toho druhého, psali si zprávy, gratulovali si a vídali se ve společnosti přátel.

Na jednom večírku Iveta potkala Erika, Oliverova kamaráda, a rozhodla se, že si ho vezme. V manželství byla šťastná. A to už byly rozumné city, vypočítavost a něha zároveň. Ale ne vášeň. Podařilo se jím porodit tři děti a zbožňovali je.

Oliver vystudoval vysokou školu, chodil do práce a provozoval různé sporty: potápění, plavání, horolezectví. Vydělával slušné peníze. Po čase získal venkovský dům a byt.

Hledal ženu, randil, ale nenašel nikoho, kdo by byl hodný. A Oliver si po čase začal myslet, že se s Ivetou rozešel omylem. Nepotřebuje nikoho kromě ní. Jen ona má šťastné manželství, vychovává děti a její manžel je dobrý člověk. Takže Oliver byl smutný.

Po letech se Oliver dozvěděl, že jeho bývalý přítel a Ivetin manžel zemřel na hroznou nemoc. I když byl mladý a aktivní. Iveta je nyní vdova. Ze smutku si na sebe nevzpomněla, ale čas plynul a bolest ustoupila. Oliver ji podpořil. Jednoho dne jí řekl, že ji celý život miloval. A je připraven zkusit s ní žít znovu. Iveta odpověděla, že má děti, zda je připraven vzít na sebe takovou zodpovědnost?

Žijí spolu dva měsíce, Oliver je rád, že udělal správnou věc. Tato rodina je jeho štěstí. A už ho nechce ztratit.

P.S. Poté, co se o tomto příběhu doslechl jeden muž, zamračil se a řekl:

– Vzal si ženu a tři děti s ní? Nadarmo. Mohl to udělat lepší.

– Lepší? - ptám se. – Tak se má dobře. Miluje a je milován. Je respektován a oceňován. Co by mohlo být lepší?

– No, byla vdaná za jeho přítele a on je vzdělaný, aktivní. Došel jsem tedy k závěru, že najde lepšího partnerku, než je vdova se třemi dětmi.

Redakce také doporučuje přečíst:

"Jako by to nebyla její dcera, ale nějaký sirotek," rozčiluje se Laura

„Lauro, zase jsi se chováš zvláštně! Co se tam doma děje? Zase máš hádky s dětmi, jako vždycky? No, nech je už být, jsou přece dospělí lidé a sami si rozhodnou, jak vychovávat své děti.“

„Lenko, já prostě nemůžu stát stranou! Až přijedu na víkendy k nim, podívám se na to všechno, srdce mi krvácí! To je přece moje vlastní vnučka, ne cizí dívka... Jak může tak zacházet s dětmi? A když jí říkám, že nemůžete mít tak odlišný vztah k dětem, syn se mi vynadá. Říká, maminko, neplet se do toho.“

Takové konverzace u nás probíhají pokaždé, když se moje kolegyně Laura vrátí od svých dětí. Žijí samostatně, vlastní rodinou, a mají dvě malé děti. Znepokojuje ji to, že její snacha se nějak odlišně chová k svým dětem. Na první pohled by se mohlo zdát, že když je její dcera o něco mladší, měla by dostávat více pozornosti, měla by být chráněna a mazlena, koneckonců je to holčička.

Ale snacha Laury se k ní chová právě naopak. Pro ni je vždy její dcera vinná. Babička nemůže sledovat, jak je dcera neustále kritizována, nikdy jí rodiče neřeknou něco laskavého. Moje kolegyně prostě nerozumí, proč se její snacha tak změnila po narození vnoučky?

Když měla syna, vždy se s ním hrála, vozila ho do vývojových center a věnovala mu celý den, ale s dcerou je vše jinak. Když byla snacha ještě s jedním dítětem, nemohla se dočkat, až bude mít vnučku. Vždycky sdílela se synem, že udělal výborný výběr, že jeho žena je poklad! A teď, když se narodila dcera, snacha se o ni nestará, nebo se na ni naštve bez důvodu.

Zpočátku si Laura myslela, že to může být z vyčerpání. Samozřejmě, není to lehké, mít na starosti domácnost, manžela a dvoje děti, zatímco syn pracuje a vydělává na celou rodinu. Ale pak si uvědomila, že to není o unavení.

K synovi, se stále chová stejně, jako když byl malý. Laura to trpí nějaký čas, a pak se pohádá s dětmi. Ale já si stále myslím, že rodiče by měli sami rozhodnout, jak se k svým dětem chovat. Takovými radami jen pokazíte vztahy a nedosáhnete nic dobrého.