“Zjistila jsem, že si soused nazouvá mé pantofle, které jsou poblíž mého bytu na společné chodbě”

Faktem je, že mám speciální krásné pantofle, ve kterých v teplém období vynáším odpadky ven na speciálně vybavené místo poblíž našeho domu.

Pantofle nechávám u svých dveří na společné chodbě. Nejsou roztrhané, nenošené. Koupila jsem je speciálně pro tento účel.

V bytě je nenosím, protože je považuji za street boty.

Podlahy mám doma čisté, můžu chodit naboso bez obav, že jsou na podlaze odpadky z ulice z pantoflí.

Kromě pantoflí a rohožky není v blízkosti mého bytu nic nadbytečného. Můj byt je dále od společných dveří než byt sousedů. To znamená, že projdu kolem jejich bytu, abych se dostala ven, ne oni.

Zacházím se svými sousedy lhostejně: existuje a je. Naše komunikace se omezuje na slova „Dobrý den. Hezký den. Venku prší."

A pak mě můj soused, pan Franta, nepříjemně překvapil.

Šla jsem se sejít s kamarádkou do kavárny, trochu jsem se opozdila, tak jsem rychle vyskočila z bytu.

A na chodbě jsem narazila na svého souseda.

Nejen, že se vrátil s prázdným odpadkovým košem, na nohou měl i moje pantofle.

Zvláště nápadné byly jeho dlouhé nehty (přesněji řečeno drápy), černé od špíny, viditelné ve štěrbinách mých pantoflí.

Lenko, ahoj! Je venku horko.

- Pane Franto, proč jste si nazul mé pantofle? - řekla jsem nepříliš zdvořile.

- Co? Pantofle? - soused byl falešně překvapen a podíval se na své nohy.

- Ano, to jsou moje pantofle, proč jste si je nazul? - upřesnila jsem svou otázku.

- No a co? Teď je dám na jejich místo a hotovo, - soused rychle shodil pantofle a položil mi je ke dveřím.

Soudě podle toho, jak chytře to udělal, jsem si uvědomila, že to nebylo poprvé, co si je nasadil.

Soused zamával kbelíkem a bosý šel ke svým dveřím.

- Ve skutečnosti to nedělají. To není vaše věc, ale vezmete to, - pokračovala jsem potom.

- Jen si pomysli, vzali jí pantofle, z toho se nezhorší. Do chodby pak není co dávat. Nech si věci v bytu, - překvapil mě soused.

Vešel do svého bytu a zabouchl dveře.

Soudě podle barvy sousedových nehtů tam plíseň jednoznačně žije.

Zatímco jsem přemýšlela o situaci, kamarádka, se kterou jsem se měla setkat, mi zavolala:
- Leni, kde jsi?

- Vali, mám trochu zpoždění, ale brzy tam budu,- odpověděla jsem.

Vrátila jsem se do svého bytu, vzala čistý pytel na odpadky, rukavice. Vyšla jsem na chodbu, vzala pantofle a dala je do tašky. Šla jsem stejnou cestou, kterou právě šel můj soused. Vyhodila pantofle.

Přišla jsem do kavárny a řekla příteli o incidentu. Valentina mi řekla, že musela jsem sousedovi hodit pantofle dozadu.

Seděly jsme v kavárně, pak šli do nákupního centra, naštěstí, že se tam kavárna nacházela. Koupila jsem si nové pantofle.

Nyní je budu muset uložit v bytě, aby nikoho ze sousedů nenapadlo jít do nich vyházet odpadky.

Dřív jsme psali:

"Hledala jsem vhodného kupce k prodeji domu mé matky. Ale když jsem tam dorazila, plány se dramaticky změnily"

Dlouho jsem přemýšlela o prodeji venkovského domu mé zesnulé matky.

Ve svých 54 letech, když jsem žila sám ve starém městském bytě, jsem plánovala prodat oba domy a koupit nový byt. Moje dcera se vdala a žila v jiné oblasti. Většinu mého času zabíral můj malý obchod. Každý měsíc jsem svou matku navštěvovala na venkově, ale po její klidné smrti před půl rokem jsem se stala jediným vlastníkem dědictví.

Uspořádala jsem jí pohřeb a v domě jsem se ničeho nedotkla. Pak jsem začala hledat kupce a poohlížet se po nových městských bytech. Vesnici jsem navštívila, když potenciální kupci začali projevovat zájem. Přestože jsme se nemohli dohodnout na ceně, pobyt mi přinesl vzpomínky na maminku, dětství a klid přírody. Ráno na zahradě jsem potkal Helmuta, svou mladickou lásku.

Ovdověl a žil s rodinou svého syna, ale toužil po nezávislosti. Helmut mi nabídl, že koupí můj dům, ale tato touha mě přiměla přehodnotit své plány.

Rozhodla jsem se prodat svůj městský byt, přestěhovat se na venkov a podle toho zařídit podnikání. Helmut byl potěšen mým rozhodnutím. Možná nám osud dal druhou šanci na štěstí. Když předchozí kupující změnili názor a přijali mou cenu, odpověděl jsem:

– Je pozdě. Dům našel své nové majitele.