A každý rok pak maminka přiváděla na svět další dětí. Rodiče mají celkem devět dětí. Bratr se rozhodl okamžitě odejít pryč, po studiu rychle získal práci. Všechny domácí práce mi byly svěřeny. Starala jsem se o sourozence, všechny jsem musela krmit, ukládat do postele. Máma je prostě sama, proto jsem měla pomáhat.
Do školy mě nepustili, protože říkali, že matka potřebuje pomoc. Z mateřského hnízda se podařilo mi odejit jen ve 23 letech. Stalo se to po seznámení s klukem. Začala jsem s ním vztah. Původně jsem ho varovala, že děti nechci. Přikývl, ale jak se ukázalo, nebral moje slova vážně.
Aby mě matka neobtěžovala, požádal o ruku a srdce. S radostí jsem souhlasila. Nastěhovala se k němu. Ihned poté trval na narození dědice. Připomněla jsem mu naši dohodu, ale nakonec jsem vyslechla spoustu výtek a slibů. Manžel se mě snažil přesvědčit, že sám bude splňovat veškeré rodičovské povinnosti v péči o dítě.
Už jsem viděla, že na žádnou práci doma není zvyklý. Pořád zapomínal na mé zájmy. Pak jsem otěhotněla. Rozplakala jsem se, ale smířila jsem se. Manžel skákal radostí, a když začala toxikóza, začal dělat výčitky, že v domě není jídlo a všechno je špinavé. Na co jsem odpověděla, že mě přesvědčoval, pokud porodím dítě, bude mí pomáhat.
Zkrátka, vařit jsem fyzicky nemohla. Přišla tchyně a celé dny něco vařila. Paralelně mě kritizovala za to, že nic nedělám. Když jsem porodila, nikdo mi nechtěl pomoct. Zase jsem to prožívala: v noci jsem nespala, měnila jsem denně plenky a já začala být smutná. Měla jsem depresi.
O pár let později, přišla na moje maminka. Jak se ukázalo, spojila se s milencem a od něj má nyní dvojčata. Opustil ji, stejně jako všechny bývalé muže. Maminka mě přesvědčovala, že v tomto věku už nemůže vychovávat děti. A pak odešla a nechala bratry u mě.
„Je to těžké? Máš miminko, plus moje dva: vychováš všechny,” řekla tehdy. Je jasné, že jsem je nevyhodila na ulici. Uspala jsem je, dala večeři. A ráno je přivezla zpátky mamince. Od té doby mě nikdo o něčem neprosí.
Dřív jsme psali:
"Rodiče mají mi nechat dědictví, musím je tolerovat. Život je cyklický, tolerovali i své rodiče"
Plněné papriky s houbami a sýrem. Skvělý nápad na chutnou a lehkou večeři
"Bojím se o budoucnost svého syna. Manžel má tři dědice a tchyně také tři syny"
"Když se můj manžel Ital rozhodl letos jet se mnou do vlasti, zbledla jsem, protože pak se dozví celou pravdu"
Proč se Abba rozpadla: Příběh legendárního švédského kvarteta
Mám sestru a je pro nás čím dál těžší komunikovat s vlastní rodinou, prostě nemáme už nervy. Když jsme vyrůstaly, tak jsme se rychle odstěhovaly od rodičů, ale oni nás nenechali odpočinout, neustále figurovali v našich životech.
Zde bylo jasné, že jediným řešením problému je odejít daleko od domova, nejlépe do zahraničí. Od malička jsme žili v podmínkách totální kontroly. Od toho byli rodiče daleko a nechtěli s nimi navázat žádný vztah. kontrola trvala až do mých dvaceti let. Moje starší sestra měla stejný osud, také naprosto neměla osobní život.
Vím, že je ošklivé takhle mluvit o svých rodičích, ale vyvolávají ve mě strašnou nenávist. Byly jsme pod kontrolou a vrstevníkům jejích rodiče dávali plnou volnost, z toho bylo ještě těžší se s takovým postojem smířit. Je jasné, že rodiče tolerujeme jen proto, abychom získali majetek, který zdědili. Uvědomujeme si, že pokud se od nich vzdálíme a přestaneme komunikovat, pak dědictví neuvidíme.
A kdo ho dostane, nějaká cizí osoba? Je lepší být trpělivý a mít možnost získat pasivní příjem, než ztratit vše. Chápu, že takové vztahy nejsou ve společnosti akceptovány, ale s našimi rodiči to jinak nejde. Všichni kolem říkají, že je lepší nekomunikovat, než tolerovat. Když víme o našich finančních výhodách, stále se mluví o tom, že to rozvrátí naši psychiku a žádné byty nám pak nepomohou, abychom se opět cítili duševně zdraví.
Mluvíme o tom se sestrou, ale obě si uvědomujeme, že to zatím nemůžeme odmítnout. Rodiče nás samozřejmě neslyší. Neuvědomují si, že jsme již dospělí lidé, kteří si bez jejich pomoci mohou zařídit život. Opravdu věří, že jejich výchova je správná a je správné, aby se do života dospělých dcer dostali se svými pravidly. Možná se tak starají, ale jsem z toho unavená, stejně jako moje sestra.
Pamatuji si, že jejich rodiče dělali to samé a strašně je to štvalo. Ale teď jdou v jejich šlépějích a ani si toho nevšimnou, nebo možná nechtějí vidět, že nám to dělají totéž. Možná je to osud takový v naší rodině, nemilovat své rodiče a prostě je tolerovat.