"Poslala jsem manžela koupit chleba a on přinesl 5 kg avokáda"

– Marto, kde jsou moje ponožky? – ptá se ráno manžel Martu.

– Kde je čaj? Nikde jsem ho nenašel! Nemůžu pít kávu!

Ponožky i čaj jsou na viditelném místě. Ale on to nevidí. Dokonce se mu „schoval“ i gumový zvon, který stojí hned vedle toalety. Pokud manželka ne ukáže, manžel nic nenajde. Albert vždy vypadá zmateně.

Martha ho v takových chvílích dokonce lituje. Vypadá jako pětiletý chlapec zapomenutý na nádraží. Musíte ho všude vodit za ruku a řešit jeho problémy, aby neplakal nebo nebyl rozmarný. Albert by chtěl být celý život chráněn.

Martu to všechno zpočátku dokonce bavilo. Manželovi bylo v té době 34 let a choval se jako malé kotě. Nemůže najít své brýle ani košili. Ani neví, kde má uložené spodní prádlo. Marta musí všechno rozložit na židli, aby se její manžel nezmátl. Matka jí to tak dělala, když se chystala na školku. A teď to dělá svému manželovi.

Večer se Marta vrací z práce a její manžel sedí ve tmě na pohovce. Neumí ani sám rozsvítit světlo.

– Marto, nemáme večeři, nebo co? Ani nevím co jíst. Bolí mě břicho, prosím, dej mi prášek, – říká Albert.

Ano, je takový. I když mu Martha nedá vidličku, bude sedět se zmateným pohledem a naznačovat své ženě, že nezvládla svou hlavní „povinnost“ – nesloužila svému manželovi správně.

Ani s obchodem to není dobré. Pokud Alberta půjde do obchodu, určitě na něco zapomene nebo koupí něco nepotřebného. Nedávno ho Marta poslala do obchodu koupit chleba a on přinesl 5 kilogramů avokáda. Proč? Byla na nich sleva a bylo mu jedno, že jsou všichni shnilí. Albert nikdy nejedl avokádo.

Marta se stále dívá na svého manžela, směje se a je dojatá. Manžel bez ní neudělá ani krok. I obaly od bonbonů hází za pohovku jako malé dítě. Musí sbírat ponožky po celém bytě, protože Albert má výpadky paměti.

– Nepotřebuji s tebou ani děti! – říká Marta svému manželovi.

– Jsem tvoje dítě,– usmívá se Albert a žvatlá jako dítě.

A poté polibky a objetí. Přece novomanželé.

Martina kamarádka si sama sebe představuje jako rodinnou psycholožku. Rozhodla se, že je povolána pomáhat jiným rodinám. Začala tedy dávat Martě rady:

— Marto, je čas převychovat tvého manžela. Opatrně ho zvykej na každodenní život. Prostě všechno se musíš dělat s láskou a náklonností – aby ho nevyděsit. Nenadávej, nezlob se, ale chval ho za každý čin. Uvařil si čaj sám? Tak ho něčím odměň! Našel jsi věci sám? Výborně!

Pomalu si zvykne, když to zkusíš, jinak se z toho zblázníš. Můj manžel předtím ani nevěděl, jak mýt nádobí, ale teď se mnou dělá generální úklid.

Marta litovala svého manžela a nechtěla ho zatěžovat. O domácí práce by se přece měla starat manželka, tak proč obtěžovat Alberta?

Ale byla samozřejmě unavená z těch nekonečných otázek a už nevěděla, co si počít se shnilým avokádem.

Redakce také doporučuje přečíst:

"Polévka není chutná, v bytě je nepořádek." Myslela jsem, že pomůže tchyně, ale ukázalo se, že je to naopak

Ihned po svatbě odešli Andrea a Marian bydlet do pronajatého bytu.

Tchyně mladé lidi nezastavila, nežádala s ní bydlet, ačkoli ona sama bydlela v třípokojovém bytě. Oba manželé pracovali, snažili se koupit vlastní byt. Potíže začaly s narozením dvojčat, protože nebylo od koho čekat pomoc. Tchýně jí nikdy nenabídla, přestože bydlela vedle. Adreini rodiče žili v jiném městě, matka nemohla tak často přijíždět.

Sedm let uplynulo bez povšimnutí. Andrea pracovala na dálku, mohla vyzvednout dvojčata ze školky. Tchyně jako dříve o vnoučata nejevila zájem. Nedávno se ale stal zázrak, zavolala a řekla, že se k nim na měsíc stěhuje, protože si rekonstruuje bydlení. Andrea si řekla, že jí alespoň trochu pomůže s dětmi a možná někdy uvaří večeři.

První den, jakmile se tchyně nastěhovala, byla dívka zklamaná. Manželova matka ji okamžitě začala vychovávat. Snacha špatně vaří, v bytě je nepořádek. K nemilému překvapení snachy se babička na svá vnoučata ani nepodívala.

Místo pomoci padla na Andreina bedra další zátěž. Místo práce vyměňovala každý týden tchyni ložní prádlo, pekla koláče, uklízela po ní. To vše navíc ke svým obvyklým povinnostem. Žena se cítila jako v letovisku, celý den sledovala svůj oblíbený seriál, seděla u notebooku a povídala si s přáteli.

Pobyt tchyně byl prodloužen z jednoho měsíce na čtyři. Protože se jí nelíbilo, jak mistr lepil tapety, ukázalo se, že umyvadlo je příliš velké, a tak musí nainstalovat menší. Po celou tu dobu žena nepřestala svou snachu terorizovat.

Jednoho dne byla Andrea připravena vyzvednout své děti a odjet za matkou, ale najednou si vzpomněla na slova své tchyně. Nedávno jí řekla, že ta holka měla štěstí na takovou zlatou tchyni, manželovu babičku, tedy tchýni tchýně to je opravdový chřestýš.

Řešení problému přišlo samo. Marianina babička, ještě žila. Andrea jí zavolala a pozvala ji na návštěvu k pravnukům. Marta šťastně souhlasila, že na pár dní odejde z vesnice.

Už ráno byla na prahu domu svého vnuka. V té době už Marian šel do práce a tchyně pila čaj v kuchyni. Když zazvonil zvonek, usmála se a řekla:

– Manžel se nestihl dostat do práce a hosté k ní chodili od časného rána.

Měli jste vidět její tvář, když si uvědomila, jakého hosta v domě přivítala! Za pár hodin se stal zázrak, tchýnin byt byl s opravami hotový, posbírala si věci, aby rychle odešla z domu svého syna.